Experimentální rok: Tři situace, které byly energeticky nejnáročnější

14.09.2022

Experimentální rok nebyla jen procházkou růžovou zahradou. Nemyslím teď tápání, hledání, chyby a slepé cesty, které k tomu přirozeně patří. Ale prostě, staly se nějaké věci. Chci-li nabídnout vyvážený obrázek, nemohu je minout: úmrtí člena týmu, křehká mamka a úraz. Bylo to náročné, ale věřím, že mě to i posílilo.

Úmrtí člena týmu

Filip. Usměvavý, schopný, ochotný, měnil svět k lepšímu,... Mohla jsem se na něj spolehnout, bavilo mě s ním spolupracovat a vidět, jak roste. Zemřel mlád 24 let. Sebevražda. Smutný osobní příběh, o kterém jsem tušila, ale nevěděla vlastně nic. Další člen týmu byl u toho, když se to stalo. Snažil se do poslední chvíle pomoci a zachránit ho. Nevyšlo to. Místo toho na něj samotného dolehly sebevražedné myšlenky. Huah. Co teď? Jak se zachovat jako člověk? Jak jako leader teamu? Jak v té situaci zafungovat a přitom si opečovat i sebe? Teď. Hned.

Pohřeb pro mě byl... nevím, jak to říct lépe... studený. Střídání řečníků u pultíku, květiny, fotky, spousta emocí, samozřejmě, ale - byli tam ti lidé vůbec spolu?!

Celé mě to dost zasáhlo. Prudce. Nečekaně. Sáhla jsem si hodně hluboko. Do obálky, která je doma pro mého muže, když by se mi něco stalo, jsem připsala pár řádek.

Až jednou umřu, udělalo by mi radost, když by můj pohřeb byl daleko více komunitní. Aby se lidé, kteří by se u té příležitosti chtěli sejít, měli šanci mezi sebou více poznat. Nijak na sílu, přirozeně. Říct si, jaká cesta je tam dovedla. Být spolu. Zpívat smutně i vesele. Propojit se napříč různými vesmíry. Aby vznikla spojení, ze kterých by mohlo vykvést něco živého... Tak jen abyste to taky věděli.

Je něco, co mi tahle strašná situace dala? Kartičku v obálce mému muži, o té už byla řeč. Víc mluvím o "své" hvězdě. Zpomalení. Prodloužení experimentálního času. A určitě i zaměření pozornosti na život tady a teď.

Křehká mamka

Moje mamka je silná osobnost. Energická žena schopna dokázat nemožné. Poslední dva roky se ale potýká se zdravotními problémy na povícero frontách. Jedno k druhému. Víc o tom mluvit nechci. Znám samozřejmě i daleko smutnější příběhy, ale nechci hrát soutěž o to, čí příběh je smutnější. Prostě je to moje mamka a hluboce se mě to dotýká. Tečka.

Uvědomila jsem si, jak je při vší té síle křehká, i když to třeba není na první pohled vidět. Dobrá věc na tom je, že mě to dostává k péči o náš vztah. Na den matek minulý rok jsem pro ni sepsala dopis vděčnosti. Jsem moc ráda, že jsem to udělala.

Úraz

Žádné riskování ani adrenalin. Úraz se prostě stal. Pokousal mě pes. Náš. Doma. Nemám mu to za zlé, zkrat. Možná ho v ten moment píchla včela a nevyhodnotil to dobře? Stalo se. Pokud máte jako sestru skvělého chirurga, která v ten moment stojí vedle vás, jste ošetřeni dřív, než vám dojde, co se stalo. (Děkuji. Já mám fakt mimořádné životní štěstí. Ťuk, ťuk, ťuk.)

Setkání s vlastní rozbitností bylo drsně uzemňující. Narušení pocitu "doma" bylo taky silné kafe. Stálo mě to energii, ne že ne. Myslím ale, že to bylo i pro něco dobré. Posílilo mi to empatii s těmi, kteří o své "doma" přicházejí. Způsoby nepopsatelně strašnými. Připomínka vlastních limitů se také hodí. Řekla bych, že byla ještě poměrně něžná. Jizvy na ruce jsou memento. Vesmír mi nabídl jemňounký odváreček a zkoušel mě, jestli si všimnu. Všimla jsem si, děkuju.  


Proč jsem se do Experimentálního roku pustila a o co šlo, najdete tady. Stejně tak i rozcestník všech textů k tomuto osobnímu projektu.