Moc bezmocných 2.0 aneb Kdo nám to na náměstích organizuje demonstrace a jak to dělá?

17.03.2018 16:19

Českem a Slovenskem obchází strašidlo, strašidlo aktivismu. Kde se vzalo tolik aktivních lidí? V pondělí 5. března akce „NE Ondráčkovi do čela komise pro GIBS“ – zaplněné Václavské náměstí v Praze a tisíce lidí ve více než deseti městech republiky. Ve středu 14. března „Demonstrace za zachování svobody slova a médií“ –  4 000 lidí na Václavském náměstí v Praze, stovky lidí v dalších čtyřech městech. Ve čtvrtek 15. března stávka  #VyjdiVen  - více jak 30 000 studentů vysokých a středních škol, divadelníků a občanů ve 104 městech po celé republice. Slováci už třetí týden demonstrují „Som za slušné Slovensko“ – dvakrát zcela zaplněné náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě, opakované obrovské protesty v desítkách měst po celé zemi i v zahraničí…

Mnoho lidí si nyní klade otázku: Kdo za tím vším stojí? Kdo to celé řídí? Jistě, u facebookových událostí vidíme jména pořadatelů a někdy organizátoři vystupují i v médiích. V některých lidech však vzbuzují nedůvěru. Jejich jména totiž nejsou všeobecně známá. A při dohledávání podrobnější informací nenarazíte na žádný fantastický majetek ani významnou funkci. Organizace akcí ale přitom vypadá až podezřele profesionálně, minimálně v některých případech. Jednotná grafika, postavené pódium, zajištěné ozvučení, tisky materiálů, placky a další propriety, webové stránky, řečníci, hudebníci, moderátoři, fotografové, velké obrazovky, vydávání tiskových zpráv, koordinace napříč celou republikou, to vše v šibeničním čase…

Toto zkrátka nesedí. Rozpor ve všednosti organizátorů a velikosti a kvalitě akcí mnoho lidí dráždí. O to více, že oficiální organizátoři se zpravidla zdráhají označovat sami sebe za ty, kteří by celé to dění řídili. To je přeci podezřelé. Nějaký puzzlík nám do skládačky nutně chybí. Nějaký tajemný a mocný pán, který by to celé měl na svědomí. Vše platil a zpovzdálí tahal za nitky… Ano, to by to vysvětlovalo. Na Slovensku tuto privilegovanou pozici v myslích pochybujících lidí zaujímá George Soros, v české kotlině jej pak zpravidla doplňuje Miroslav Kalousek. Je to skutečně tak?

Následující box dává kontext pojmu samoorganizace. Pokud znáte, prosím přeskočte :-)

Může za to management!

K pochopení reality je potřeba podívat se trochu blíže na to, jak funguje management. Tím pojmem nyní nejsou přímo myšleni manažeři, lidé ve firmách. Ale management jako aktivita sloužící pro spojování úsilí lidí. Plánování, rozhodování, koordinování, motivování… Je to právě management, který umožňuje vznik věcí, které přesahují možnosti jednotlivce. A přitom čím více lidského úsilí se podaří propojit, tím mimořádnější věci mají šanci vzniknout.

Tradičně si management představujeme dosti hierarchicky. Jako pyramidu, na jejímž vrcholu je generální manažer firmy. Ten má pod sebou technologické, marketingové, výrobní a další ředitele, kteří se specializují na jednotlivé oblasti. Ředitelé pak mají pod sebou nižší manažery, které řídí jednotlivé týmy. A ty jsou konečně tvořeny lidmi, kteří pro firmu pracují. Manažeři nahoře spojují úsilí lidí dole. Plánují dlouhodobé cíle, dělají rozhodnutí o všem podstatném, koordinují lidi pod sebou a motivují je, aby dělali to, co si manažeři představují.

Dost lidí tento model frustruje. Tradiční management má totiž i svou temnou stranu. Nemusí to tak být vždy, nicméně plány jsou často nereálné a rozhodnutí odtržená od reality. Donekonečna vznikají a zanikají nová oddělení, ale koordinace stejně drhne a levá ruka neví, co dělá pravá. Motivační pobídky pak často zakrývají fakt, že firma chce z člověka vyždímat maximum, a to za každou cenu. A když už člověk nemůže a nestíhá tempo, firma se ho zbaví. Lidé se snaží, co mohou, protože přijít o práci, když má člověk například hypotéku, to není úplně veselé. Proto jsou ochotni dělat i práci, která jim nedává vůbec žádný smysl a svou nespokojenost si pak vybíjejí doma a na sociálních sítích… T

Toto je samozřejmě černý katastrofický scénář. Bohužel, pro dost lidí je realitou…

Plíživá revoluce

Člověk se přitom neubrání otázce: Nejde to celé dělat jinak? Dost lidí považuje management jako neměnný, pevně daný, protože takto to vždy bylo a takto to i vždy bude. Není to však pravda.

Management, tak jak ho dnes známe, je lidský vynález z počátku dvacátého století. V té době vstoupily do hry technologie, které umožnily nahradit sílu lidí a zvířat parou a elektřinou. Průmyslová revoluce vzala lidem práci na polích a v řemeslných dílnách a nasměrovala je do vznikajících obrovských firem. Jenže vyvstal problém – jak spojit dohromady konání tolika lidí na jednom místě? Odpověď přinesl tradiční, hierarchický management. Za což mu můžeme všichni poděkovat, protože právě díky němu jsme dnes běžně obklopeni věcmi, jako je mikrovlnka, plazmová obrazovka, auto nebo telefon. Tedy věcmi, které bychom i při dostatku času jen velmi obtížně sami vyráběli a které by člověku ze začátku dvacátého století připadaly jako sci-fi.

Za dobu, co tradiční management funguje, jsme si na něj všichni tak nějak zvykli. Přijde nám naprosto samozřejmé, že se ve firmách plánuje, rozhoduje, koordinuje a motivuje stejně, jako na začátku dvacátého století. Centrálně, shora dolu. A to přestože řada lidí pociťuje zmíněnou temnou stranu tradičního managementu. A přestože dnešní svět vypadá podstatně jinak než před sto lety, především díky internetu. My, naši rodiče i prarodiče jsme se narodili do éry tradičního managementu. Ta v Česku byla ještě umocněna dlouhou vládou komunistického režimu, jehož podstatou je centrální plánování. Opět shora dolu. A proto nám přijde přirozené vzhlížet vzhůru, když se má něco dít. Očekáváme, že tam někdo takový bude. A čekáme na svolení či rozhodnutí toho někoho nahoře.

Vedle tradičního, hierarchického managementu však existuje i alternativa. A to doslova revoluční alternativa. Abychom ji pochopili, musíme od základů přehodnotit vše, co jsme si do této doby mysleli, že o managementu víme. Ve stručnosti řečeno, dá se říci, že jsme dnes v managementu svědky podobné revoluce, jakou na trhu mobilních telefonů představoval první chytrý telefon s dotykovým displejem oproti dřívějším telefonům tlačítkovým. Jenom tato revoluce není tak rychlá, protože ji brzdí zakořeněné představy v našich hlavách… Jak to ale funguje? Skvěle o tom mluví Gary Hamel. Pro snadné pochopení bude nejlepší vysvětlit to na příkladech.

Symfonický orchestr versus jam session

Představme si hudební produkci velkého množství lidí. Můžeme zde mít dva extrémy – symfonický orchestr a jam session.

V symfonickém orchestru má každý hudebník svou pevně danou roli. Je dopředu jasné, kdo hraje první a kdo druhé housle. Každý má nastudovaný svůj part, který týdny piluje k dokonalosti. Vpředu pak stojí dirigent, který s orchestrem daný kus nastudoval a který celý orchestr vede. Řídí to, co se bude hrát, jak rychle, jak hlasitě, kdo kdy má nástup… Orchestr šlapající jako dobře namazaný stroj, to je paráda. Velké umění. Pokud se však stroj zadrhne například chybným nástupem trumpetisty, dojem je rázem vniveč. Úkolem dirigenta je pomocí precizní přípravy a dlouhodobého tréninku zajistit, aby se nic takového nestalo.

Oproti tomu stojí jam session, známé především u hudebních stylů jazz a rock. Zde žádný dirigent není. Jen muzikanti, kteří zkrátka umí hodně dobře hrát. Celý výkon stojí na nekázni a improvizaci členů souboru. Kdo chce, chopí se aktivity a začne hrát nějaký motiv. Ostatní to velmi rychle pochopí a přidají se. Muzikanti se navzájem doplňují, rozvíjí hudební linku a přidávají zajímavá sóla. Neexistuje žádná předem definovaná aranž, vše je spontánní. Pokud se vyskytne nějaká chyba, vůbec se to neřeší. Buď to ani není poznat, nebo vypomůže někdo z kolegů. Je to vlastně trochu chaos, ale přesto to jde hodně dobře dohromady. Není to stroj, ale tepající život s mnoha barvami.

Nalinkovaná svatba versus svatba na pohodu

Nebo jiný příklad – velká svatba s mnoha hosty. Je mnoho různých způsobů, jak takovou svatbu pojmout. Ale opět zde můžeme najít dva extrémy. Nazývejme je nalinkovaná svatba a svatba na pohodu.

Při nalinkované svatbě mají snoubenci – často hlavně nevěsta – velmi jasnou představu, jak má svatba vypadat. Do jaké barvy má být svatba laděna, co všechno se má dít, kdo kde má stát, mluvit, foukat bubliny bublifukem, co má mít kdo na sobě, kdy má začít hrát harfenistka, jak má vypadat svatební tabule, co vše má být ve fotokoutku a tak dále. Role hlavního organizátora se často ujme přímo sama nevěsta. Většinou je však organizace nalinkované svatby natolik náročná, že si nevěsta vezme na pomoc svatební agenturu, která vše podle jejích představ naplánuje, zkoordinuje a následně i zařídí přímo na místě, aby někdo z hostů nevěstě její vysněný den nezkazil. Pokud vše do nejmenšího detailu klapne, je nevěsta dokonale šťastná. I drobné odchylky od plánu však snadno mohou způsobit slzavé údolí, čehož se většina ženichů zoufale děsí.  

Někteří snoubenci se oproti tomu rozhodnou pro svatbu na pohodu. Pokud se nechtějí vzdát přítomnosti své rodiny a přátel, ohlásí datum a místo, základní obrysy svatby a vše ostatní nechají na svých blízkých. Hostina je zajištěna v duchu BYO – Bring Your Own (přineste si vlastní). Maminka upeče koláčky, strýček přiveze demižon s vínem, svědek naloží maso na gril… Kamarádi si pro novomanžele připraví vtipné divadelní představení, které má dost často premiéru právě až na svatbě. Sestra ženicha připraví hudební video z fotek snoubenců za dobu, co jsou spolu. Kolega nevěsty z práce jí pak k tomu zajistí plátno a ozvučení, aby všichni svatebčané dobře viděli a slyšeli. Přestože ani snoubenci a ani nikdo jiný svatbu přímo neorganizuje, všichni se mezi sebou zvládnou sami domluvit. Nikdo dopředu neví, jaký bude přesný obrázek celé svatby, protože organizační informace se nikde nehromadí, každý ví jen svůj kousek a něco se zkrátka jen náhodou přihodí. Nikomu to ale zároveň nevadí, užívají si veselí a kouzlo okamžiku.  

Takže ano, jde to i jinak... 

Paralelní polis ve firmách

Spojování úsilí lidí nemusí být hnané žádnou silou shora. Může být hnané sdíleným smyslem a nadšením lidí. Místo, abychom vzhlíželi někam vzhůru a hledali onoho tajemného pána, který z pozice moci rozhoduje o veškerém dění a o bytí a nebytí, měli bychom se dívat spíše na sebe samé a na lidi vedle sebe. Nepotřebujeme, aby nás někdo řídil. Pokud chceme, dokážeme to sami. To je princip samoorganizace. Prostě se mezi sebou domluvíme, nepotřebujeme k tomu nikoho jiného.

I v Česku existují firmy, kterým je vlastní tento jiný, alternativní styl managementu. Googlete pojmy jako „svobodná firma“ či „zodpovědná firma“ a najdete bohatý obsah od Tomáše Hajzlera a jeho vydavatelství PeopleComm. Hledejte pojem „štěstí v práci“ a poznáte tvorbu Michala Šrajera. Najděte si „HR kavárna“ a přečtete si texty od Tomáše Ervína Dombrovského a jeho kolegů. Klíčové slovo „smysl v práci“ Vás přivede k Petrovi Ludwigovi. Prozkoumejte tajemné „red button“ a dostanete se k Janu Maškovi a Luboši Malému.

Nemělo by Vás překvapit, když se Vám linky začnou propojovat. Pánové se mezi sebou znají. Není to žádná konspirace, český rybníček je prostě malý… Síť lidí, která je na tyto myšlenky v ČR napojená, to je taková firemní paralelní polis. Pro drtivou většinu lidí je však neviditelná. Jich samých se totiž netýká. Firmy, ve kterých lidé pracují, jsou většinou založené na tradičním managementu hierarchie a byrokracie. Firemní paralelní polis žije ve své sociální bublině, a přestože se upřímně snaží sdílet své myšlenky a šířit je, k uším hodně lidí v Česku tyto myšlenky nedolehnou. A pokud ano, jsou pro ně dost často tak nepředstavitelné, že je zavrhnou jako naivní či zkrátka odporující realitě.

Nemůže za to management, můžou za to ilumináti!

Celospolečenské události posledních týdnů jsou ale až příliš reálné. Kvantum aktivních lidí jednoduše nejde přehlédnout, protože plná náměstí jsou ve všech novinách. V některých lidech toto může vzbudit strach, protože si nedokážou vysvětlit, co se to vlastně děje. Vzhlíží nahoru, kdo je ten tajemný pán, který za to všechno může. A nikoho nevidí. Což podporuje konspirační teorie o Sorosovi nebo Kalouskovi. Není divu, že v očích těchto lidí vypadají aktivní občané jako zmanipulovaní jedinci, kteří neprohlédli tu pravou pravdu, a totiž že se stali loutkami v rukách iluminátů!

Hry mocných lidí nahoře možná existují. Nevím, nevidím tam. Pokud ano, dějí se v úplně jiných dimenzích. S tím, co se teď děje na náměstích, ale žádný tajemný pán nahoře nemá nic společného. To, co se v posledních týdnech ve společnosti děje, vychází právě z principu samoorganizace. Není zde žádný dirigent ani diktátorská nevěsta ani Soros ani Kalousek. Jen spousta lidí z masa a kostí, jako jste Vy nebo já. Lidé, kterým dává smysl něco udělat, jsou ochotni tomu obětovat svůj čas a jsou schopni řídit sami sebe.

Žádní ilumináti! Jak to tedy ale funguje? 

Krok 1 - ŠÍLENEC: Na začátku je nějaký spouštěč - událost, výrok, fakt. Pokud je tento spouštěč dostatečně silný či pokud se nahromadí více záležitostí najednou, je vysoce pravděpodobné, že se mezi všemi lidmi najde někdo, kdo se chopí aktivity. Je to takový trochu ŠÍLENEC, který má ambiciózní nápad. Miroslav Balatka před druhým kolem prezidentských voleb: "Pojďme v Sokolově uspořádat koncert na podporu." Luboš Louženský pár dní zpátky: „Pojďme zvednout školy v Česku, aby se ozvaly.“ Citace jsou volné, nicméně tak nějak to pravděpodobně bylo. 

Krok 2 - HEJNO: Na ambiciózní myšlenku šílence zareaguje nějaký KAMARÁD. Ten první, který řekne: „Tak jo. Jdu do toho s tebou.“ Pokud jejich myšlenka dává smysl a prýští z nich dostatečné zapálení pro věc, nabalují se další NADŠENCI - lidé z bezprostředního okolí šílence a jeho kamaráda. Výborně o tom mluví Derek Sivers ve svém tříminutovém TED talku: How to start a movement (Jak vytvořit hnutí). Vznikne něco, co lze pojmenovat jako HEJNO.

 

Krok 3 - UDÁLOST: Nadšenci pro své snadnější domlouvání založí událost na facebooku. A sdílí ji. A protože je český rybníček malý, brzy na tuto událost narazí nějaký ŠÍLENEC 2, klidně z úplně jiné části republiky. Který nezávisle na původním šílenci a hejnu kolem něj začal konat ve svém okolí. V jiném městě či klidně celorepublikově, každopádně se svými kamarády a s dalšími nadšenci kolem něj. Původní spouštěč totiž samozřejmě působí masově. Dost dobře tak nejde říci, kdo vlastně začal. Kde aktivita vznikla jako první? Zapojeným lidem je to jedno, na to se nehraje. Vědomí „nejsme sami“ je však neskutečně posílí. Což vede k rozvoji akcí stávajících i vzniku nových.

Krok 4 - SKUPINA: S tím, jak akcí přibývá, komunikace se stane náročnější. Proto na facebooku vznikne organizační skupina, kde se shluknou lidé z lokálních hejen. Nemusí v ní být vždy všichni, ale pokaždé jeden či více zástupců tam je. Tito lidé pak ostatním doma předávají informace, co se děje jinde po republice. Také si vzájemně pomáhají řešit problémy a sdílí své tipy. Jak je ale vše rychlé a příspěvky se ve skupině ztrácejí v historii během pár okamžiků, začne být skupina trochu nepřehledná.

Krok 5 - ROZCESTNÍK: V určitý moment se někdo chopí aktivity a sepíše, co vše se po republice děje. Vytvoří rozcestník - příspěvek, kde jsou vykopírované názvy měst a u toho odkazy na jednotlivé facebookové události. Časem z tohoto seznamu vznikne třeba i mapa se značkami vytvořená např. přes google maps. Nebo třeba web. Všechny cesty každopádně (mimo dobití energie všem organizátorům) způsobí to, že je zřejmé, který region či velké město třeba zatím trochu spí nebo se o něm neví. Někdo se pak zpravidla chopí aktivity a zeptá se svých přátel z dané oblasti: „Děje se u Vás taky něco?“ Čímž může dojít k probuzení či objevení dalšího hejna.

Krok 6 - VLNA: Jak se informace o jednotlivých událostech a seznamu všech aktivit šíří (organizační skupina většinou není tak viditelná), přidávají se postupně další a další lidé. Jsou to NORMÁLNÍ LIDÉ s normálními zaměstnáními a normálními problémy. Úplně na začátku by se možná nepřidali, styděli by se. Ale protože už do akce šlo tolik jiných lidí před nimi, cítí se bezpečně. Pokud by původní nápad byl až příliš šílený nebo spíše pokud by normálním lidem nedával smysl, nikdy by se nezvedla tak velká vlna. Akce by sice také proběhla, ale jen v malém měřítku, jako počin několika podivínů. Pěkně to popisuje Geoffrey Moore ve své knize Crossing the chasm (Překonávání propasti).

Krok 7 – MÉDIA: Jak vlna roste, vstupují do hry média. Buď k nim zpráva prosákne ze sociálních sítí. Či někdo z organizátorů má čas a schopnosti a sestaví tiskovou zprávu pro ČTK (jako třeba Robin Suchánek pro koncerty). Teprve v tu chvíli se organizované akce dostanou do mainstreamu a tedy k uším a očím opravdu hodně lidí. Kteří bývají překvapeni. Pokud negativně, může vzniknout obava či frustrace. Pokud pozitivně, často přijdou a udělají akci ještě větší.

Krok 8 – UDRŽITELNOST: Tento krok může či nemusí nastat po tom, co je po akci. Lidé si zpravidla pokládají otázku: Bylo to super, ale co teď? Pokud se rozhodnou, že nechtějí, aby jejich akce byla pouhým výstřelem do tmy, začnou se dále organizovat. Do spolků, sdružení, neziskovek, politických stran či jiných organizací, které si vezmou na agendu dlouhodobý rozvoj v nějaké oblasti. Něco v tomto smyslu můžeme vidět třeba u Praha sobě či pokračování Společně to dáme. Pro okolí už to tak překvapivé není, minimálně navenek to totiž nevybočuje ze známých kolejí. Zato pro všechny uvnitř je obrovskou výzvou, jak energii vzniknuvší zespoda přetavit v něco, co by mohlo dlouhodobě fungovat…

Kouzelníci a mudlové aneb přijímání osobní zodpovědnosti

Pokud se nějaký nováček dostane do nějakého samoorganizujícího se prostředí s podobně smýšlejícími lidmi, musí mu to připadat vyloženě jako nějaké kouzlo. (Tato situace nastala před druhým kolem prezidentských voleb u mnohých dobrovolníků Jiřího Drahoše.) Najednou se kolem Vás začnou objevovat lidé, kteří Vám jen tak nabízí pomoc s organizací, přispívají praktickými tipy a dobíjí Vás energií. Kde se vzali, tu se vzali, najednou tu jsou. Opravdu jak z Harryho Pottera.

Přeci jen je v tom ale jeden háček. Stejně jako se na nástupiště 9 a ¾ nedostane každý mudla a je potřeba překonat zeď, tak stejně tak je i svět samoorgnizace chráněn jednou významnou bariérou. A tou je přijetí osobní zodpovědnosti. Nevíte úplně přesně, co to je? Pojďme zůstat u kouzelnického světa. 

Kdo jste viděl film Harry Potter a vězeň z Azkabanu, možná si vybavíte scénu, kdy Harry zachrání sám sebe a Siriuse Blacka před stovkou mozkomorů. Díky obraceči času se totiž společně se svou kamarádkou Hermionou stane svědkem toho, jak se na břehu jezera na jeho druhé já a Siriuse Blacka slétají mozkomoři. Je přesvědčen, že je přijde zachránit Harryho otec: „Za chvilku tu musí být, támhle, uvidíš!“ Vybavuje si totiž, že než jeho druhé já u jezera upadlo do mdlob, objevila se nedaleko povědomá postava, která mocným kouzlem Expecto patronum všechny mozkomory odehnala. Mozkomorů je však více a více a slétají se blíž a blíž. Hermiona proto váhá: „Harry, nikdo nepřichází…“ Harry ještě chvíli napjatě vyčkává, když tu mu to dojde. Povědomá postava, kterou zahlédl, nebyl jeho otec. Byl to on sám, o pár hodin starší. Je to právě Harry, kdo musí vystoupit ze svého úkrytu a vyčarovat mocné kouzlo: „Expecto patronum!“ To je přijetí osobní zodpovědnosti.

 

Dokud se spoléháme na to, že to NĚCO, co by se podle nás udělat mělo, udělá někdo jiný, kouzelný svět samoorganizace nám zůstává skrytý. Pokud přijmeme osobní zodpovědnost a chopíme se aktivity, úspěšně prostoupíme zdí a dostaneme se na kouzelnické nástupiště, kde je spousta nám podobných lidí. Princip fungování je přitom naprosto stejný, ať už je sdíleným smyslem cokoliv. Samoorganizace je nezávislá na zastávaném názoru.

Dobrá zpráva je, že na to, abychom se stali kouzelníkem, nemusíme čekat, jestli dostaneme pozvánku do Bradavic. Kouzelníkem se může stát každý. Pokud byste se to chtěli naučit, podívejte se na video The Responsibility Process (Přijímání zodpovědnosti) od Christophera Averyho.

 

Společenská samoorganizace suma sumárum

Když se podíváme, jak ve finále funguje dohromady celé to, co pro drtivou část lidí není viditelné a tudíž pochopitelné. Zpravidla je zde jedna skupinka, která akce řeší na celorepublikové úrovni či v nějakém velkém městě. Typicky v Praze či Brně, protože tam je zkrátka hodně lidí na jednom místě. A pak je zde spousta lokálních skupinek, které organizují akce ve svých městech. Tato jakás takás struktura ale není jasná dopředu, nikdo ji nenařizuje. Lidé ji vytvoří sami – spontánně a logicky, protože to tak dává smysl. Hranice ale nikdy není úplně zřejmá, protože je zde spousta lidí, kteří se pohybují na rozhraní celorepublikové úrovně a regionů i mezi jednotlivými lokálními akcemi mezi sebou.

Tvorby loga a dalších vizuálních materiálů se chopí člověk, který má blízko ke grafickému designu. Ne proto, že mu to někdo přikáže, ale protože ví, že zrovna tímto může být užitečný. Obdobně ozvučení zajistí člověk, co zkrátka normálně dělá zvukaře pro nějaký klub. Tvorbu webu či správu sociálních sítí udělá člověk, který má blízko k IT. Obstojné základy má dnes každý druhý. Placky vyrábí ti, co mají plackovač koupený třeba na nějakou sranda akci. Ruce na výrobu jim rádi poskytnou jiní dobrovolníci. Muzikanta ostatním doporučí kamarád, který po večerech posílá maily nebo si telefonuje s lidmi v jiných městech…

V případě, že člověk v Plzni řeší nějaký specifický problém, často se mu ozve někdo třeba z úplně druhého konce republiky, který se zrovna potýká s něčím podobným. Pokud je potřeba něco zaplatit, lidé to platí ze svého. Když je potřeba něco víc, založí transparentní účet a poprosí ostatní o příspěvek. Je hodně lidí, kteří jsou na stejné vlně, ale bydlí třeba hodně daleko nebo zrovna nemají tolik času, když je potřeba. Jsou tedy mimo hlavní dění, ale rádi pomůžou. Pokud Vám dvacet lidí pošle částku ve výši ceny dvou krabiček cigaret, vyrobíte už docela dost placek.

Kdo očekává člověka nahoře a nevidí ho, vymyslí si ho...

Pokud v tom nežijete, přijde Vám to neskutečné. Tak neskutečné, že každý, kdo v módu samoorganizace funguje, Vám přijde automaticky podezřelý. Jako třeba lidé z neziskovek. V nich se totiž koncentrují lidé, které naplňuje věnovat svůj pracovní čas nějakému účelu, který lze považovat za vyšší a společensky zodpovědný. Ať už je to péče o seniory, pomoc handicapovaným, zdravotní pomoc v zemích třetího světa nebo cokoliv jiného. Smysl lidé vidí sami, zpravidla příliš nepotřebují, aby je někdo řídil. Opět se tedy dostává ke slovu spíše samoorganizace…

Funguje to vlastně dost podobně, jako u organizací demonstrací. Proto k sobě má řada neziskovek a aktivistů a občanská společnost obecně tak blízko. V některých případech obsahově, v některých případech způsobem managementu a pokud klapne obojí, vzniká láska jako trám. Což většinovou společnost uvyklé tradičnímu managementu může upřímně děsit. Ilumináti totiž z jejich pohledu neřídí jenom aktivisty svolávající demonstrace. Řídí samozřejmě také neziskovky! A spojení aktivistů s neziskovkami to pouze potvrzuje…

O tom, že podle této optiky ilumináti řídí i firemní paralelní polis pak už nemůže být pochyb. Nehledě na umělce, filmaře a divadelníky. Kreativita se nařídit nedá. Respektive dá, ale moc to nefunguje. Takže umělci mají pro změnu opět blíže k samoorganizaci než k mnohastupňové hierarchii, kterou zná většina lidí z práce v korporátu či velké firmě. Pokud se umělci rozhodnou podpořit občanskou společnost, je to v očích řady lidí jen další dílek pro podpoření jejich konspirační teorie o iluminátech. Tajemných pánech tam nahoře, kteří všechno řídí. Je to jedno velké spiknutí! Ááá!!

Znalost zmírňuje strach i jeho projevy

Atmosféra strachu, která tímto způsobem vznikne, je pak jako sud se střelným prachem. Stačí, když někdo škrtne sirkou, a sud vylétne do povětří. První, který zavolá či napíše „Může za to Soros!“ spustí vlnu sdílení, což dále přiživuje strach a hněv u skupiny jedné a frustraci z nepochopení u strany druhé. Vysoce emoční atmosféra je však nebezpečná. Stačí si vzpomenout, jak kvalitní jsou naše vlastní rozhodnutí, když jsme rozčilení. Následky nás dost často mrzí… Obdobně to pak funguje i v celé společnosti.

V momentu takto vysoce rozjitřených emocí proto přichází rozhodující chvíle pro všechny, kteří mají šanci vzniklé šílenství emocí zastavit a kteří mohou vrátit do hry věcnou debatu. S empatií pro všechny zúčastněné strany. Je přitom potřeba pochopit, že existují lidé, kteří jsou ze společenského dění nervózní či vyděšení. Samoorganizace zůstává jejich očím skryta. Vidí jen projevy a z těch jsou pravděpodobně více či méně vystrašení. Bojíme se neznámého. Místo odsuzování jejich reakcí by možná pomohlo rozsvítit světla tam, kde je teď tma. Je potřeba trpělivě vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat…

Jak funguje samoorganizace se může přesvědčit každý!

Pokud se ve společnosti něco děje, automaticky hledáme toho jednoho na vrcholku pyramidy, který to má na svědomí. Je ale potřeba přijmout fakt, že někdy nikdo takový zkrátka neexistuje. U firem se o tom nepřesvědčuje lehko, protože jsou přeci jen vůči okolnímu světu trochu uzavřené. A protože přeci jen svět není černobílý a existuje řada mezipoloh mezi tradičním managementem a samoorganizací, což ztěžuje rozpoznatelnost a pochopitelnost.

U celospolečenských záležitostí však obě tyto překážky padají. Přesvědčit se může každý, kdo se zapojí do patřičných facebookových skupin, i když by měl být pouze v roli pozorovatele. Není tu žádný tajemný a mocný pán, který by řídil to, co se nám teď děje na náměstích. To jen obrovské kvantum lidí přijalo osobní zodpovědnost, protože jim to vzhledem k tomu, co se ve společnosti děje, dává obrovský smysl. Zdrženlivost hlavních organizátorů je pak pokorou vůči vynaložené energii neskutečného kvanta normálních lidí, kterým stojí za to zvednout zadek a jít něco dělat.

Moc bezmocných 2.0
(Zdroj: autorka, originál obrázku z přebalu HAVEL, Václav. Moc bezmocných. Praha: Lidové noviny, 1990. Archy. ISBN 80-7106-005-4.)

Závěrem čistě osobní douška. Pokud by stát měl být řízen jako firma, nemuselo by to být zase až tak špatné. Pokud by tedy ta firma fungovala založená na principu samoorganizace, tleskám. Občané jako vlastníci a zároveň aktivní zaměstnanci, schopni přijmout osobní zodpovědnost za proměňování svého okolí k lepšímu. Otázkou je, jestli naopak není nejdříve nutné, aby zmizela temná strana managementu a firmy se chovaly trochu více společensky zodpovědně. S myšlenkou na zdraví, duševní pohodu a rozvoj svých zaměstnanců. Ale to máte jak s tím vejcem a slepicí... 

Klíčové myšlenky:

  • Samoorganizace je pro hodně lidí neznámá a jejích projevů se mohou bát.
  • Lidé zvyklí na hierarchii očekávají, že existuje jeden člověk či úzká skupina lidí nahoře, kteří vše organizují. Pokud takového člověka nevidí, vymyslí si ho, protože je to z jejich úhlu pohledu jediné logické vysvětlení.
  • Samoorganizace funguje nezávisle na osobních názorech. Klíčovými prvky je sdílený smysl a přijetí osobní zodpovědnosti. Existují různé role pro fungování v rámci samoorganizace a všechny jsou z pohledu dané komunity užitečné.
  • Firmy a organizace obecně mají přímý vliv na své zaměstnance. V případě, že je dlouhodobě negativní, zaměstnanci přenášejí svou frustraci do společnosti. 

Autorka přiznává, že:
- působí na Katedře managementu VŠE FPH,
- se nejedná o výsledek výzkumu dle předem dáné metodologie,
- by měla psát disertačku na téma samoorganizace a ne blogposty,
- se po létech v komorním orchestru pracně učila improvizovat v bandě muzikantů,
- měla netradiční svatbu, která přinesla některé bolestné střety v představách,
- se podílela na organizaci koncertů #SpolečněToDáme,
- se podílela na organizaci stávky #VyjdiVen,
- by byla ráda, aby si lidé přečetli esej Moc bezmocných.

Facebookové akce:

Demonstrace NE Ondráčkovi do čela komise pro GIBS: Praha, Brno, Pardubice, Plzeň, Ostrava, Olomouc, Písek, Jihlava, České Budějovice, Liberec, Hradec Králové, Jeseník, Zlín, Rožnov pod Radhoštěm, Turnov
Demonstrace za zachování svobody slova a médií: Praha, České Budějovice, Karlovy Vary, Tábor, Turnov
Stávka #VyjdiVen – hlavní skupina, mapa akcí
Demonstrace Som za slušné slovensko – oficiální web
Koncerty #SpolečněToDáme - archiv

PS: Název Moc bezmocných 2.0 má odkazovat čistě na obsahovou návaznost. Nikterakt nesrovnává autorku s autorem velikánem :-)

EDIT 18. 3. 2018: Díky Michalu Majznerovi za feedback. Rozpracovala jsem postup fungování do více kroků...
EDIT 19. 3. 2018: Přidáno shrnutí, protože vím, že je text strašně dlouhý :-) Zatím nebyl čas to krátit...
EDIT 20. 3. 2018: Upraveny podnadpisy, aby bylo vyznění jasnější i bez čtení...
EDIT 23. 3. 2018: Upraven název na méně kontroverzní a přidáno zamyšlení o znalostech zmírňujících strach
EDIT 7.10. 2018: Aktualizován odkaz na Moc bezmocných a Společně to dáme

Katka Jiřinová
Ráda dělám věci, které mají smysl. A naopak. Ráda se směju a nesnáším energetické upíry.