Deset otázek a odpovědí o demonstracích aneb edukativně-osobní text (nejen) pro mé studenty

23.04.2019 22:47

Před rokem jsem psala o managementu demonstrací. Dneska to bude o jejich smyslu a přiblížení toho, jak taková demonstrace vlastně probíhá. Píšu to při příležitosti 30 let od Sametové revoluce kladouc si otázku, zda by něco a případně co zvedlo studenty dneska. Co by se muselo stát. A ano, přiznávám, že mě k tomu popostrčila velká demonstrace, která proběhne v pondělí večer. V roce 1989 mi byly čtyři. Za dospěla si říkám, jestlipak bych v té době vůbec obstála... A jak obstát dnes. Tento text má sloužit jako populárně naučný. Zároveň cíleně zařazuji i osobní prvky, které považuji za důležité pro mezigenerační sdílení. Držím je schválně odděleně, abyste si je mohli snadno odfiltrovat.

Deset otázek a odpovědí o demonstracích

1. Mají demonstrace smysl?

To určujete vy. Záleží, co je pro Vás důležité a čemu chcete věnovat svůj čas. Pokud je pro vás důležité zdraví, jdete si večer zaběhat. Pokud zábava, pustíte si s kamarády Game of Thrones. Pokud společenské problémy, jdete na demonstraci. Jednoduché.

OK. Není to tak jednoduché. Demonstrace samy o sobě samozřejmě nestačí. Každý to, za co má zodpovědnost. Ministři řídí své rezorty, soudci zajišťují dodržování práva, poslanci rozhodují o zákonech, učitelé vzdělávají, vědci a investigativní novináři přinášejí fakta, aktivisté upozorňují, umělci rozviřují dialog,…

Pokud vám společenské dění není lhostejné a máte sílu za něj jako občan přijmout spoluzodpovědnost, je účast na demonstraci dle vašeho gusta jednou z cest. Mimo účasti ve volbách, volby peněženkou – podporujete to, za co dáváte dennodenně peníze, dárcovství, podepisování peticí, zapojování se do činnosti lokálních komunit, psaní děkovných dopisů, kandidování ve volbách, dobrovolnictví atd.

Pro mě to smysl má. Tuším o existenci různých demonstrací, třeba Stávka za klima. Což mi přijde důležité, ale všichni máme jen omezené kvantum energie. Já se věnuji demonstracím na podporu demokracie. Nejde mi o politiku jako takovou, ale o demokratické principy. Až budou u moci jiní, budou zase pod drobnohledem oni. Přijde mi to tak normální. Takže ano, chodím tam. Upřímně ale – nedávno jsem si v kontextu s dalšími faktory narazila na svůj energetický limit. To „a máte sílu“ je důležité… Dost inovátorů či aktivistů si řeší něco podobného, jen se o tom tolik nemluví… Podobně jako v letadle, kdy dáváte kyslíkovou masku nejdříve sobě – postarejte se na prvním místě o sebe. Máte sílu na něco dalšího? Fajn.

Já třeba přijímám svou roli pedagoga a spoluzodpovědnost za šíření vzdělání ve společnosti a se studentskými projekty se věnujeme řešení společenských problémů. Mimo to si předplácím Deník N a Respekt, občas napíšu nějaký děkovný email novinářům pro vyvážení hejtu, postupně zvyšuji své příspěvky na podporu společensky prospěšných projektů a organizací (od studentských 200 Kč měsíčně Zdravotnímu klaunovi k dnešním cca 20 tisíc Kč za rok širšímu portfoliu), kupuji si knížky, jejichž autory či vydavatele chci podpořit (Tabery, Kmenta, Melvil, Peoplecom ad.), občas podepíšu nějakou tu petici (třeba Milion chvilek), pokud je na regálu alternativa, nekupuji mléko Olma, toustový chléb Penam a spol., chodím volit, stala jsem se prvním zákazníkem svých studentů a koupila si udržitelný batoh a celkově se snažím nakupovat udržitelné věci (přestože ve 100 % případů to mám pocit bez zbláznění nejde). A tak. Demonstrace jsou jen jeden puzzlík.

2. Mají demonstrace nějaký dopad?

Dopředu Vám žádný politik dopad neslíbí. „Pokud data od operátorů ukážou, že se vás sešlo aspoň 10 tisíc, tak uděláme XY.“ Těžko. Tak po akci? „Bylo vás opravdu hodně, tak dobře, uděláme XY.“ Také ne. Politika takto přímo nefunguje. V každé situaci také působí více různých faktorů a některé dopady se projeví až dlouhodobě. Zamotaná situace.

Po některých demonstracích se nestane nic, některé přispějí k určité celospolečenské náladě, jiné – přestože to politici nepřiznají – splní svůj primární účel.

A někdy demonstrace splní svůj účel, ale není to tolik vidět. Některé typy demonstrací totiž dokáží vyslat pozitivní signál a podporu těm, kteří potřebují dodat sil. Například lidem, na které je či by mohl být vyvíjen nátlak. To je příklad demonstrací za dodržování lidských práv a demonstrací za dodržování dělby moci. V Česku jsou častější ty druhé. Timothy Snyder ve svém stručném zamyšlení nad 20 lekcemi 20. století jako poučení říká mimo jiné: „Ochraňuj instituce a braň je.“ To je ten případ. 

Z poslední doby v Česku, co vím ze své sociální bubliny, měly bezprostřední kýžený následek dvě demonstrace. Demonstrace proti volbě Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů (5. 3. 2018, občanská aktivita, FB event, zpráva). A demonstrace proti nominaci Petra Štěpánka do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (1. 10. 2018, Milion chvilek pro demokracii, FB event, FB post, zpráva).

Myšlenku Timothyho Snydera o podpoře institucí v sobě nesla třeba demonstrace na podporu České televize následující po inauguračním projevu prezidenta (14. 3. 2018,  AUVA, FB event, zpráva). Nese ji v sobě i Pochod za nezávislost justice zmíněný v záhlaví textu (29. 4. 2019, Milion chvilek pro demokracii, FB event). Věřím, že jak veřejnoprávní novináři, tak státní zástupci velmi dobře vnímají, že lidem kvůli nim stálo za to vyjít do ulic.

3. Jsou demonstrace bezpečné?

Demonstrace dnes není o hrdinství. Máme svobodu slova, svobodu shromažďování. Nedostanete obuškem, nezavřou vás, nevyhodí vás z práce ani ze školy. Máte právo projevit svůj názor. Dojdete na dané místo, chvíli tam jste a pak jdete domů na večeři.

Někdo se může obávat, že na demonstraci může být natočen či vyfocen a že se to do budoucna obrátí proti němu. Ano, můžete být terčem hejtu na sociálních sítích od veřejnosti. Který je samozřejmě nepřijatelný. Ale bohužel, dnes kvůli tomu ani nemusíte chodit na demonstraci. Stačí být moc mladý/starý, hezký/ošklivý, nemocný/zdravý,… moc cokoliv. Pokud jste jen účastníci, nemusíte se bát, internetoví trollové se soustředí na aktivisty, novináře a další pro ně lépe viditelné terče.

Další dotáhnou strach dále a obávají se focení a nahrávání systémem. Státem. Už jen případná existence takového strachu je zajímavá. Máme demokracii přeci. Naštěstí se nás netýkají totalitní praktiky jako sociální kredit v Číně. Policie vás u větších akcí může natáčet z bezpečnostních a preventivních důvodů. Pokud by se náhodou něco stalo a záznam se stal součástí trestního řízení. Patří to k jejich práci. Případný pořízený záznam musí být smazán do měsíce od jeho pořízení.

Co se týče fyzického násilí, záleží, na jakou demonstraci jdete. Každá akce přitahuje určité typy lidí... U všech demonstrací je každopádně policie, která pomáhá a chrání. Protesty v Česku probíhají spíše poklidně. V Paříži řeší zapalování barikád či aut, rozbité výlohy či rabování ze strany radikálů. Ani akce extrémistů, fotbalových chuligánů či opilců na Silvestra v centru Prahy u nás naštěstí nedosahují takové míry násilí. Když jdete řekněme na normální demonstraci, nemusíte se bát.

Určité riziko by mohlo hrozit, pokud by vznikla velká tlačenice a dav by vás zmáčkl natolik, že se vám bude špatně dýchat. V našich končinách toto riziko ale hrozí spíše na koncertě nebo při Black Friday.

Nejnebezpečnější situace, do kterých jsem se dostala, nebyly na demonstracích. Ze situací, kdy jsem byla v davu, což je s demonstrací srovnatelné, pro mě byla zajímavá fronta na koncert Pentatonix a videomapping na Národní muzem, kde v obojím případě byly poměrně nešťastně rozmístěny ochranné zábrany respektive informován dav o tom, jak se má pohybovat. Namačkalo se to, dav začínal panikařit a bylo to intenzivní. Se znalostmi, jak se v takové situaci chovat ale zvladatelné. Ještě jednou – nejednalo se o demonstrace.

A s tím focením či natáčením, daleko víc tohle riziko vnímám na výuce než na demonstraci :-) S hejtem ze strany veřejnosti zkušenosti mám, naštěstí pouze drobné. S určitým odstupem mám pocit, že mě to spíš pospílilo. Jinak jako vyučující, kterého každý semestr v anonymní anketě hodnotí cca 100-200 studentů mám s hejtem také určité zkušenosti... :-)

Největší rebelii, kterou jsem zaznamenala na demokratických demonstracích, bylo vyhození květin do koše… A k bezpečnosti těchto demonstrací celkově, mám skutečně radost, když na demonstracích, na které chodím, vidím třeba maminku s kočárkem nebo starší paní s francouzskými holemi. Signál, že jsou akce široce přístupné.

4. Kde se o demonstraci dozvíte?

Typicky ve své sociální bublině na Facebooku. Pokud jste nováček, vykoukne na vás, že se váš kamarád nějaké demonstrace účastní, čímž se dozvíte o její existenci. Pokud se o téma zajímáte dlouhodobě, víte už jaké jednotlivce či iniciativy sledovat. Případně jste členem nějaké skupiny, ve které se tyto informace sdílí.

Dalším zdrojem informací jsou vaši rodinní příslušníci, přátelé či kolegové, kteří se vás zeptají: „Jdeš?“ Pokud tedy kolem sebe máte lidi, které se o společenské dění zajímají a pokud jste zvyklí spolu o těchto věcech mluvit.

Pokud akce vypadá, že bude velká, možná se předem dostane i do mainstreamových médií. Ta většinou ale informují až zpětně.

Český rybníček je malý. Pohybuji se v komunitě changemakerů a inovátorů, v přátelích na facebooku mám pár aktivistů a kolem sebe lidi, kterým není společenské dění jedno, takže informace o demokratických demonstracích vím většinou dost rychle.

5. Co od demonstrace očekávat?

Některé demonstrace jsou statické, jiné mají charakter pochodu. I pochody mají většinou nějakou závěrečnou statickou část, ke které se dá přidat. Statická část se většinou skládá ze slova organizátora, projevů řečníků, čtení prohlášení, spontánních projevů davu, výzev k davu: „a teď všichni“, písní umělců či zpívání hymny.

Kvalita řečníků je rozličná. Nadšení hlavního organizátora nemusí jít nutně ruku v ruce s jeho rétorickými schopnostmi. Někteří řečníci se také vlivem silných emocí dopouštějí argumentačních faulů. Je možné, že vám někdy bude trochu trapně. Existují ale i super řečníci, jejichž projevy dokáží být silné, energizující a přitom uklidňující a pomohou vám zvládat vaše vlastní emoce.

Skandují se hesla, tleská se, píská. Někdy méně, někdy více. Záleží na emocích v davu. Ano, demonstrace jsou i určitý společenský ventil. Lepší tento než házení dlažebních kostek.

Kvalita ozvučení je rozličná. Organizace demonstrace je většinou dosti živelná a je otázkou, co se organizátorům podaří zajistit a jak se jim podaří odhadnout velikost akce. Někdy neuslyšíte moc dobře. Pokud se to stane, berte to s nadhledem. Nejste na koncertu, ale na demonstraci. Je to vlastně dobrá zpráva, protože to znamená, že lidí s podobným názorem, jako máte vy, přišlo hodně.

Poprvé na větší demonstraci jsem byla trochu vyplašená a trochu zvědavá. Na občanské výchově ani v ZSV se tohle téma vůbec neřešilo. Sametová revoluce trochu ano, ale pokud, tak jen jako historické téma, ne jako aktuální věc. Jeden z vyučujících byl/je kněz a regionální aktivista, což se vědělo. Ale nedokázala jsem se v tom tehdy zorientovat. Hledala jsem v tom věku jednoduchou odpověď, jestli jako aktivisté jsou spíš ti dobří nebo ti špatní. Jak naivní :-) Svět není černo-bílý. K občanským akcím jsem čuchala postupně, velký vliv mělo samozřejmě to, že jsem se dostala z regionu do Prahy. A s každou další akcí člověk více tuší, co čekat. Přijmout určité out of comfort zone, neočekávat 100% vymazlenou kulturní akci se světelnou show, zpracovat si svoje vlastní pocity,… A brát to i jako skvělou příležitost pro setkání s rodinou a přáteli. Problematické hledání termínu, kdy se sejdeme, najednou odpadá a máme čas všichni :-)

6. Co mám na demonstraci dělat?

Většinou tam prostě JSTE. Stojíte na místě a to stačí. Už jen to je to projevení názoru. Zvedli jste se a přišli jste.

Pokud se chcete zapojit do skandování, tleskání, pískání či spolupracovat při „a teď všichni“, zapojujete se. Uklidnění pro introverty – pokud nechcete, nikdo vás nenutí. Pokud jste extrovertnější typ, můžete se dle dvého gusta zapojovat. Případně si v elektrizující atmosféře, kterou společně naladěný dav má, můžete zkusit rozskandovat ostatní.

Pokud se chcete zapojit více, třeba ještě před akcí, tak sdílejte událost svým přátelům na facebooku, mailem či ve svém okolí (tím zpravidla pomůžete nejvíce) nebo kontaktujte organizátory a nabídněte se jako dobrovolník. Typické je rozdávání materiálů, stavba či rozebírání pódia, sbírání podpisů pro petiční archy atd.

Neumím pískat na prsty, tleskat naopak umím dost hlasitě, takže jsem spíš tleskací typ. Většinou si sundavám prstýnky, protože to při tleskání bolí. Nemám problém skandovat. Pokud dav začne něco, co mi přijde přes čáru, tak mlčím. Chtít po znepokojených či frustrovaných lidech, kteří jsou navíc v davu, 100% racionalitu asi není úplně na místě. Připomínám si v ten moment hlubší smysl, proč na té akci jsem. Na akcích, se kterými nesouzním, tak nejsem.

7. Co je dobré vědět o demonstraci předem?

Mimo kdy a kde je dobré vědět hlavně to, kdo demonstraci svolává. Uděláte si obrázek, jakou akci asi tak očekávat co se týče programu, kvality řečníků a techniky.

Zadruhé, hodí se vědět, kolik lidí je přihlášených na facebooku. Pokud jste přesvědčeni o smysluplnosti, neměla by to pro vás být informace, zda jít či nejít. Spíše si opět uděláte lepší představu a přizpůsobíte svoji logistiku a co si berete nebo neberete s sebou.

Z hlediska pořadatelů. V oblasti demokratických demonstrací se etabloval Milion chvilek pro demokracii, např. pochod za slušné Česko (tady). Osobně jsou pro mě zárukou dobře zorganizované akce a faktického projevu, který zvládne oslovit i mainstream. Dál tuším o skupině Pulse of Europe, #VyjdiVen, Klub na obranu demokracie, Kaputin a AUVA. Pak tu jsou samozřejmě odboráři, ale to už je mimo můj fokus.

Na pražské demonstrace chodí běžně několik stovek lidí. Když přijdou jednotky tisíc, už je to velké. Když se akce dostane k desítkám tisíc, je to už hodně velké. Další řád nahoru je něco skutečně výjimečného. Čím větší akce, tím rozumnější je nechat doma například batoh s notebookem, aby neutrpěl úhonu, a jet buď v předstihu, nebo aspoň ne hlavní přístupovou cestou, která bude přetížená. Podpůrné akce v regionech jsou typicky o řád až dva menší, ale jsou velmi důležité pro signál, že se jedná o celorepublikovou záležitost. Mám zkušenost ze Stříbrska. Nesnadný region s hlubokými problémy. Každý jeden kdo se zvedne a dojede třeba do nejbližšího většího města, je pro mě hrdina.

8. Co mít na demonstraci s sebou?

Když je teplo, netřeba nic zvláštního. Pokud je zima nebo prší, vyplatí se vhodné oblečení a boty se silnější podrážkou. Stojíte třeba hodinu či více na místě a hrozí prochladnutí. Někdy organizátoři dají do pokynů, abyste si vzali nějakou jednoduchou věc, jak třeba zrcátko, papír či svíčku. Můžete se pak zúčastnit hromadných choreografií. Nicméně organizátorům se většinou podaří zajistit propriety pro zájemce a můžete si je tak vzít i přímo na místě.

Nadšenci berou vlajku. Můžete také investovat do výroby transparentu či dalších kreativních propriet. Nevýhodou je, že v MHD při cestě na akci si budete pravděpodobně připadat trochu jako exot. Na akci se však tento pocit ztratí, zvlášť jedná-li se o větší demonstraci. Výhodou je, že fotky s emočním a kreativním obsahem se snadněji dostanou do médií či se šíří po sociálních sítích, čímž zvětšujete dopad.

Vlajku doma mám, dostala jsem ji kdysi jako dárek, abychom mohli na koleji jaksepatří fandit při olympiádě. Na demonstraci jsem ji zatím nikdy nenesla. Buď to nevyhovovalo logisticky a nebo ok, možná se i trochu stydím. Vlajkou se mává a to je na mě už asi trochu moc. Transparent se ale jenom drží, takže ten jsem vyráběla dvakrát. A pokud ho budu dělat příště, zvážím nějakou rukojeť, protože mi při držení transparentu nad hlavou málem upadly ruce :-)

Z hlediska použitého materiálu, tisk na A3 je asi nejsnadnější cestou. Dobře vypadá obyčejný karton z nějaké větší krabice v kombinaci s temperami, klidně i jen bílou či jednou jinou barvou. Keep it simple. Pokud by mělo pršet, vyplatí se izolace - bezbarvý sprej či rychlejší variantou je široká bezbarvá lepenka. Vzhledem k suchu, které panuje, toto ale nyní opravdu není problém... Když na demonstraci přijdete, přijde vám zpravidla transparent, který vám doma připadal velký, najednou malý. Někdo se proto chopí prostěradla a využije to. Nebo nechá natisknout profi transparent. To už mi ale přijde jako vyšší dívčí.

9. Nemohou demonstrace spíše uškodit?

Mohou. Někdy. Asi. Vím o jednom zajímavém případu. Podle průzkumu Kantar CZ pro Českou televizi dělanému po kauze údajného únosu premiérova syna na Krym získalo ANO paradoxně 5,5 procentního bodu navíc. Zajímavá je kvalitativní část, kdy se agentura ptala lidí, kteří by nově volili ANO, na jejich důvody: „Téměř unisono nám říkali, že je to, dle jejich slov, až nechutná štvanice na premiéra a jeho rodinu. Tak trošku i na truc by proto v tuhle chvíli podpořili hnutí ANO a Andreje Babiše osobně.“ Těžko říct, co z tohoto efektu je demonstracemi a co činností novinářů.

Co z toho vyplývá? Demonstrace nedělat? A pro novináře – o kauzách a problémech nepsat? Ne, samozřejmě, že takto ne. Je ale zoufale potřeba zkrotit emoce a udržet věcný tón. Těžko toto chtít po davu. Proto je tak důležitá osoba organizátora… Je potřeba pojmenovávat tu situaci jako takovou. Je problematická, protože a protože. Vysvětlovat. Beze zkratek. Ty totiž z druhé strany vypadají jako útoky na osobu a urážky a vedou k backfire efektu. Projevy verbálního násilí (a o to více i jiného násilí) záměru demonstrace škodí. Dav podporuje svou velikostí a klidnou silou.

Co z toho vyplývá pro mě? Jednoznačně akcent na roli pedagoga. Vzdělávání a vzdělání je základ. Podobně jako v pubertě asi těžko řeknete: „Máš pravdu, matko, moje reakce byla neadekvátní a přehnaná. Promiň, vyvíjí se mi mozek,“ ale s odstupem jste schopni uznat: „To jsem se ale v patnácti choval jak tatar,“ tak podobné je to i v dalších oblastech. Až se vzděláním jsme schopni přehodnocovat. A formulovat si ne učitelův, ale svůj názor. Se znalostí svých hodnot, faktů, souvislostí a důsledků. Novináři už svou společenskou roli přijali. Řada je na učitelích všeho druhu. Vzdělání jako zodpovědnost, ne jako moc nad ostatními.

10. Jak je to s apolitičností akademické půdy?

Organizování činnosti politických stran ne, utváření občanské společnosti ano. Ne dogma, ne mlčení, ale dialog. Za klíčové lze v tomto směru považovat tyto části Zákona o vysokých školách:

Paragraf 2, odstavec 10.

„Na vysokých školách je nepřípustné zakládat a organizovat činnost politických stran a politických hnutí.“

Paragraf 1, písmeno d.

„Vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy jsou vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a mají klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti tím, že:

d) hrají aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách, při pěstování kulturní rozmanitosti a vzájemného porozumění, při utváření občanské společnosti a přípravě mladých lidí pro život v ní.“

Přemýšlím si, jak toto téma uchopit a nebýt přitom dogmatikem. V začátcích jsem měla obavy a dodržovala tabu, které kolem sebe tak trochu cítím. S určitým osobním a pedagogickým vyzráváním se kloním spíše k dialogu nad společenskými problémy. Trochu si řeším kořeny a kulturu VŠE, zda takový dialog podporuje. Cesta, kterou jsem si našla, je maximální transparentnost před studenty o svých hodnotách, osobní vizi a důvodech, proč učím. Aby věděli, na čem jsou. Doufám, že studenti si ode mě vezmou střípek, od dalších vyučujících si vezmou taky střípky – klidně protichůdné, spojí s dalšími střípky ze své rodiny a okolí, propojí si to s tím, co mají sami v hlavě, a nakonec si sami nějak poskládají, co a jak chtějí či nechtějí.