Za ekonomku osobnější aneb 6 způsobů, které používám pro zapamatování si studentů

02.10.2016 23:36

Hodně dobře si pamatuju ten pocit, když jsem přišla na ekonomku. Obrovský anonymní moloch. Na bázi student – student to ještě nějak šlo uválčit. Vztah vyučující – student jako by ale /až na čestné výjimky/ vůbec neexistoval…

Možná se to za těch pár let posunulo, ale každopádně s tím dost bojuju i dneska. Třeba tenhle semestr učím skoro 500 lidí. OK, na cvika jen nějakých 120, uznávám. Ale stejně mi to přijde docela dost. Chtěla bych totiž každého ze studentů znát. Abych věděla, kdo je v čem dobrej, co už má za sebou a co ho ba. Aby ta výuka sakra za něco stála. V tomhle počtu je to ale docela fuška. Zvlášť když jsem docela dřevo na jména.

Zatím s tím bojuju, jak se dá. Níž najdete 6 způsobů, které používám pro zapamatování si studentů.

Procházím si trestanecké fotky

Jeden systém vládne všem, jeden jim všem káže… Magický informační systém InSIS. Když si zobrazím seznam svých studentů a zakliknu, že k tomu chci fotky, dostanu je. Víte jaké. Takové ty, jak na nich všichni vypadáme jako trestanci. Přinejlepším se sobě jenom nelíbíme. (Všem šťastlivcům, co to mají jinak, se omlouvám.) No tak podle těchhle fotek se studenty učím. Úplně stejně, jako se studenti učí různé pojmy, vzorečky nebo třeba slovíčka. Výsledek je – nutno říct – stejně „dobrý“, jako když se mám biflovat cokoliv jiného. Jako základ OK, ale samo o sobě to nestačí. Je to spíš takový tahák…

Každému, kdo se teď zhrozil, podle jaké fotky se učím jeho nebo její jméno. Buďte naprosto v pohodě s tím, jak na té fotce vypadáte. Jsem šťastná jak blecha, že tam nějaká fotka vůbec je. Jsou totiž studenti, kteří na to pečou, fotku nemaj a zobrazuje se mi u nich jen takový velký hnusný otazník… Trochu mě to štve. Ale ne moc. Moje pozornost se prostě obrací k těm s fotkou. Ti získávají malé bezvýznamné plus a ani o tom neví.

Dávám indiánská jména

Na začátku semestru po svých studentech chtívám, aby si nosili jmenovky. A chci taky, aby si na ně nakreslili obrázky, které je něčím vystihují. Za á to podporuje kreativitu, které není nikdy dost. No a za bé mi to samozřejmě pomáhá si studenty zapamatovat. Dost studentů mi na to kašle, což mě nechává chladnou. Protože ti, co mi na to nekašlou, pak mají šanci vystoupit z řady :-) A ty já chci. Jeho či její tvář pro mě v tu ránu začíná vykukovat z anonymního davu v podstatně jasnějších konturách. No-name student pomalu získává jméno. Řekněme třeba Jana. Je to lepší, než drátem do oka. Ale pořád – víte, kolik učím různých Jan?

A s tímhle problémem můžou pomoct právě obrázky na jmenovkách. Existence obrázku nejen že přitáhne moji pozornost. Ale dostatečně velký obrázek, který poznám i na dálku, mě zpravidla vyprovokuje k nějakému dotazu. Zvlášť když obrázek říká něco specifického, co vzbudí moji zvědavost. Student tak v mé hlavě postupně získává nejen své jméno, ale i své indiánské jméno. Ta, co byla na studijním pobytu v Izraeli. Ten, co hraje basket a umí různé triky. Ten, co zná firmu IDEO. Ta, co plánuje svatbu a staví barák. Ten, co dočetl Černou labuť až do konce… Indiánská jména jdou získat i jinými způsoby, obrázek na jmenovce je ale pro mě jedna z nejrychlejších cest.

Hledám světýlka

To prostě poznáte. U někoho ze studentů je zhasnuto, jinde je rozsvíceno. Ti, co mají zhasnuto, mají nevím jakým způsobem získaný pocit, že v místnosti být musí a že jsem to já, která za to může. WTF. Ti, co mají rozsvíceno, tam být chtějí. Chtějí se učit, makat. A mají zpravidla něco, co je baví. Ty chci!

Některé rozsvícené poznám okamžitě. Jiní mi zůstávají nějakou chvíli skrytí, protože jsou třeba na začátku semestru utahaní, nemocní, trochu bojácní nebo prostě jen introvertněji založení. Ale časem je stejně odhalím. A nemusí přitom říct ani popel. Ten člověk jinak sedí, jinak kouká, jinak poslouchá, jinak reaguje,… Když je ještě k tomu schopný přidat nějaké kloudné slovo, je vyhráno. Takovéhle studenty se zpravidla – s pomocí taháku a jmenovek – naučím jako první.

Hecuju studenty

Tahle strategie navazuje na hledání světýlek. Posouváme se ale k tomu, že míč je tentokrát na straně studenta. Furt to svým studentům říkám: „Vystupte z řady. Buďte něčím jedineční. Jiní. Osobití. Zapamatovatelní. Ideálně v pozitivním slova smyslu.“ Žiju v představě, že je to dobré především pro studenty samotné. Že jim to pomůže do budoucna v networkingu a třeba i s hledáním práce nebo při podnikání. No ale samozřejmě, je to zatraceně dobré i pro mě. Jména se mi pak pamatují raz dva.

Vystoupení z řady má podle mě dvě hlavní složky. Obsah - dělejte cokoliv, co Vám dává smysl, ale hlavně NĚCO. A viditelnost – dejte světu vědět, čím žijete. Dobře no, když ne světu, tak čistě sobecky, dejte to vědět mně. Ptám se svých studentů dost často. Co zajímavého jste zažili? Co jste četli? Koho inspirativního jste potkali? Čím teď žijete? Není potřeba vymýšlet žádné krkolomné konstrukce, stačí odpovědět… Nebo nemluvte a makejte. Máme na sebe na cviku hoďku a půl…

Myslím, že je kolem mě spousta studentů – bohových lidí s obsahem. Občas si říkám, jaké já jsem byla ucho ve dvaceti a kam se jakože hrabu. Na první dobrou je proto pro mě důležitá spíš ta viditelnost. Funguje to stejně, jako když jste někde venku a někdo Vám ukazuje srnku nebo třeba veverku na stromě. Nevidíte ji, ne a ne ji najít. A pak se pohne a máte to. Ve třídě to mám stejně. Vnímám pohyb, aktivitu. Studenti, kteří nejsou aktivní, jsou pro mě neviditelní. Dokud se nepohnou. Až pak jsem schopná si je pořádně zapamatovat. V jakém světle, to už je na nich.

Hraju „Myslím si studenta“

Tenhle způsob je taková vyšší dívčí. Jsem dost hravý tvor, takže proč hru nezapojit i do zapamatovávání si studentů? Objevily jsme to s Luckou minulý semestr u studentů KriMyš. Jsme na tomhle předmětu vždycky obě, takže je výhoda, že si můžeme se zapamatováváním jmen vzájemně pomoct. Jak? Jednoduše. Znáte takovou tu hru myslím si osobnost / zvíře / cokoliv… Tak tady si prostě myslíte studenta.

Kluk? Chodí na druhý cviko? Sedí vepředu? Brýle? Dostal 2 body za aktivitu? Byl s náma v hospodě? Má jako téma semestrálky to a to? Tak to musí být… Ideální je tahle hra po pár týdnech semestru, kdy už o studentech něco trochu víte – nebo byste měli vědět – ale pořád v nich trochu plavete.

Mám zapnutý senzor pro monitoring létajících koblih

Máte načteného Saturnina? Pokud ano, jistě znáte teorii doktora Vlacha, který rozděluje lidi do tří skupin. Podle toho, jak se chovají v kavárně, když před sebou mají mísu koblih. Lidé z první skupiny se klidně ukoušou nudou a koblihy je nechají naprosto chladnými. Druhá skupina lidí se kochá představou, co by se dělo, kdyby někdo zčistajasna a bez výstrahy začal ostatní návštěvníky kavárny těmi koblihami bombardovat. No a třetí skupinu lidí ta představa láká natolik, že vstanou a uskuteční ji. 

Sama sebe řadím do druhé skupiny. S tím, že v některých případech si i docela s gustem hodím. A mám velký respekt vůči všem, kteří jsou něčeho podobného schopni. Neříkám, že to nutně obnáší házet po ostatních lidech cukrem ulepené pečivo. Ale zkrátka jsou mi sympatičtí lidi, kteří dokáží být trochu ulítlí, divní a šílení. Z přehnané korektnosti umírám nudou. Mám ráda lidi, co dokáží udělat srandu. Takovou tu hodnou srandu, co neubližuje. Hod koblihou navíc vyžaduje „out of comfort zone“, což je další žádoucí věc. Ten, kdo sebere odvahu a koblihou hodí, toho si zaručeně budu pamatovat hodně dlouho. S obdivem. Vystoupení z řady na max.

No, tak asi tak. Je mi jasné, že můj styl nemusí sedět všem, koneckonců stejně jako já osobně. A že se se mnou teda někdo vůbec nemusí chtít bavit. Žíly mi to ale nijak netrhá. Upřímně řečeno, jedině dobře. On ten osobní přístup žere docela dost energie a asi bych to v tom kvantu na ekonomce ani neutáhla. Spoléhám na to, že je mé vysílání dostatečně transparentní a že kdo má přijímač naladěný na stejnou frekvenci, s tím se nějak najdeme. Dříve či později...

Katka Jiřinová
Ráda dělám věci, které mají smysl. A naopak. Ráda se směju a nesnáším energetické upíry.