Studentům, kolegům a nadřízeným aneb o průsečíku a mimoběžkách

27.10.2016 18:55

Potřebuju teď hodně makat, takže na blog mi moc času nezbývá. Bohužel, materiálu by bylo docela dost… Ale den má 24 hodin a priority mám teď jinde. Takže sorry. Jsou ale situace, kdy prostě musím. Jako třeba teď.

Dost mě znervózňuje stávající dění v Česku. Každý, kdo aspoň trochu sleduje noviny nebo zprávy, ví, o čem mluvím… Je to necelé dva týdny, co do Česka zavítal Dalajláma, aby vystoupil na konferenci Forum 2000. A po těch dvou týdnech člověk nestačí zírat, co všechno nás tento úctyhodný postarší pán v prostěradle /letělo kolem mě na sítích a líbí se mi/ naučil. Možná ještě sami nevíme, co všechno. Ne o Tibetu. Ale o nás samotných. 

To, co se teď děje, bude do budoucna určitě ještě předmětem mnoha diskuzí, komentářů, analýz a článků. V tuto chvíli chybí potřebný odstup a chladná hlava. Dejte nám měsíc, rok, dva čas, a my si to v tom našem akademickém rybníčku přechroustáme, vyhodnotíme a pak opublikujeme… Ano? Ne!

Tedy možná ano, taky. Ale nejen. Myslím, že na akademické půdě nejsme jen v roli pozorovatelů. Jako pedagogové jsme myslím důležitou součástí systému. Máme přímý vliv na stovky až tisíce lidí ročně - na naše studenty. Tato společenská role je nezastupitelná. Stejně jako otvírání dialogu na neutrální půdě.

Ráda bych proto vyzvala své studenty, kolegy i nadřízené: nemlčme. Otevřeme společně toto téma a diskutujme. To, co se nyní děje, není o politice. Nebo minimálně ne primárně. Jestli jako víc doleva nebo víc doprava. Tahle debata zasahuje o patro výš. 

Politiku, velmi zjednodušeně řečeno, si představuju jako dvě přímky. Jedni to vidí zleva, druzí zprava. Někde se nám to protne, tam máme řešení. Paralela by šla dotáhnout dál, ale není to můj rybníček, do toho nejdu. To podstatné však je, že průsečík někde existuje. To ovšem platí za předpokladu, že přímky máme ve stejné rovině. Pokud rovinu definují tři body, tak já bych je viděla takhle: 1) Hodnoty. Nejde jen o prachy. Jde o lidi, přírodu, budoucnost a tak dál. 2) Kritické myšlení. Hledáme pravdu, stavíme na faktech, argumentujeme. 3) Respekt. Jsme empatičtí k ostatním a snažíme se vzájemně pochopit a dohodnout.

Shodneme se, že stavíme na těchto třech bodech? Pak se asi nějak dohodneme. Pokud na těchto bodech nestavíme, pohybujeme se v jiných rovinách. A dostaneme se k mimoběžkám. K mimoběžkám bez průsečíku, bez řešení. To je myslím to, co se teď děje. Totálně se míjíme. Jeden o voze, druhý o koze.

Pokud chceme do budoucna najít nějaké konstruktivní řešení, musíme si ujasnit, v jaké se budeme pohybovat rovině. Za sebe říkám: hodnoty, kritické myšlení, respekt. Věřím tomu, že to není jen pohled můj. Na akademické půdě, se k němu - minimálně teoreticky - hlásíme napříč. Možná jsme si ale zvykli, že je to samozřejmost, v rámci které si pak každý kolíkujeme svá odborná pískoviště, na kterých si hrajeme. Ale teď bolestivě zjišťujeme, že ta samozřejmost není tak samozřejmá. Jako pedagogy by nás to mělo sakra zajímat. Protože pokud ne, můžeme se se vzděláním, které nabízíme studentům, jít klouzat. V mimoběžném světě nebude uplatnitelné.

Proto. Mluvme o tom, přemýšlejme o tom, bavme se o tom. Prevence do budoucna. Měli bychom na akademické půdě tuhle společenskou odpovědnost přijmout. 

Mluvení ale samo o sobě nestačí. Může se naopak snadno zvrhnout v mlácení prázdné slámy, mrkněte kdyžtak na starší blogpost o sférách vlivu. Takže, neplýtvejme energií. Dialog je podstatný, bez činů ale zůstane prázdný. Začínejme proto vždy od sebe a tím, co je v našich silách změnit. A konejme. Nebojme se ale zároveň chtít víc a posouvat to, co všechno můžeme ovlivnit. Když si vypůjčím citát Václava Havla: "Zkusme být blázny a žádat se vší vážností změnu údajně nezměnitelného!" (Děkovná řeč za Erasmovu cenu). Historie říká, že to jde... 

V roce 1989 jsem měla úplně jiné starosti, než cinkat klíči na náměstí. Konkrétně to byla starost, jak vysvětlím mamince, že zapatlaná modelína v koberci je vlastně docela fajn. Za dospěla jsem si pak mnohokrát kladla otázku, jak bych se jako chovala, když by mi tehdy nebyly čtyři, ale třeba o dvacet, třicet víc. Obstála bych tehdy? A v dobách dřívějších? V roce 2016 si odpovídám, že nevím. Že snad jo. Doufám, že jo. Těžko ale říct.

Dneska mi je o dvacet, třicet let víc. A já si kladu otázku, jak obstát dneska. Máme demokracii. Projevení vlastního názoru se smí a nebolí. V tom to máme jednodušší. Naše generace si to vyžírá zase někde jinde. Třeba v tom, že projevení vlastního názoru se smí a nebolí. V tom to máme těžší. Jak v téhle situaci obstát jako pedagog i jako člověk, to je pro mě dlouhodobě velké téma. 

Uplynulých 14 dní podle mě ale bylo extrémních. Utrpěly jak hodnoty, tak kritické myšlení, tak respekt. Proto je myslím naprosto v pořádku ozvat se nahlas. Že takto ne. Včera jsem byla na akci Oslava státního svátku v podhradí. Bylo to pro mě hájení roviny, kde se chci pohybovat. A mám fakt radost z té pozitivní atmosféry, ve které se akce nesla. A že v rámci možností zvládla zůstat na úrovni principů a nespadla do politiky. A že tolika lidem stálo za to se zvednout a přijít. 

Upřímně doufám, že nám to vydrží. Za tři neděle tu máme 17. listopad. Jsem zvědavá na to, co se bude dít dál. A doufám, že společně se svými studenty, kolegy a nadřízenými nebudeme jen pozorovatelé...

Aktualizováno 29. 10. 2016

Katka Jiřinová
Ráda dělám věci, které mají smysl. A naopak. Ráda se směju a nesnáším energetické upíry.