První rok Pohnout ledoborcem

26.11.2015 19:08

Příští týden to bude rok, co jsem napsala první blogpost. No, docela to uteklo :-) Dneska tehnle svůj první rok zakončím. A svádí mě to samozřejmě k bilancování. Když se kouknu zpátky, co vidím? A co mi psaní blogu přineslo? Dole najdete pár blogpostů, které jsou pro mě určitými milníky...

Start blogu
Před rokem a něco jsem opravdu velmi intenzivně zvažovala, že dám ekonomce sbohem. Vlastně už jsem byla jednou nohou - a hlavně hlavou - venku. Nakonec jsem to přehodnotila a zůstala. Přestože mě to na začátku hodně bolelo. Přecvaknout z inovací na management pro mě nebylo snadné. Prvními blogposty "Jednou nohou venku", "Jak je užitečné umět skládat puzzle" a "Dva tisíce ročně, dost dobrý důvod" jsem se snažila navenek tuto změnu kurzu vysvětlit.

Co to způsobilo? Lidi kolem mě po tom roce snad trochu víc pochopili, do čeho jsem se to pustila. Přestože se stále ještě občas setkávám s vykulenými pohledy a: "Ty už neučíš inovace?!" Tak můžu naštěstí odpovědět: "Ne, neučím. Dělám je... Inovuju výuku managementu." Takže nějaká integrita v tom, co dělám, snad vidět je.

Management 2.0
První půlrok snažení, jsme udělali spoustu práce. Která ale nebyla až tak moc vidět navenek. Snažila jsem se o tom psát, třeba v "Jak jsme na tom aneb jaká je aktuální pozice ledoborce?" Ale stejně. To, kde se rozhoduje, to je přímo výuka. Zlomový blogpost pro mě tedy byl ten před začátkem zimního semestru: "První lámání chleba aneb Management 2.0". Konečně něco reálného, co se mění. 

Co to způsobilo? Myslím, že je postupně čím dál víc vidět, že "se na Katedře managementu něco hýbe". Že se snažíme. Jasně, má to svoje mouchy. Nepopírám. Řadu z nich sama vidím. Ale co je napoprvé ideální... Za pár týdnů tu najdete vyhodnocení pilotu. No a příští semestr znova a zase o něco lépe. Vlastní blogpost mi pak šetří hodně času. Když se bavím s někým novým o tom, co jsme měnili, není výjimkou, že slyším: "Jo jo, už jsem četl, pojďme to probrat."

Nálepka cvoka
Snažím se to tu občas malounko odlehčit a nemám problém podělit se o historky, které by bez blogu zůstaly asi pod pokličkou. Milníkem byl pro mě blogpost: "Příhody s vrátnými aneb opravdu by mě zajímalo, co si o mně ten pán myslí…" Text, který vznikl nechci říct úplně z nouze, ale tak, řekněme hodně spontánně, mi nakonec otevřel hodně silný směr pro psaní. Hýbání ledoborcem zajímá pár lidí. Inovační a manažerské techniky dalších pár. Ale trapasy a crazy historky, ty táhnou spolehlivě nejvíc :-)

Co to způsobilo? Zkusila jsem psaní zaměřit mimo jiné i tímto směrem. Jinak konkrétně k vrátným, zážitková forma komunikace s pány vrátnými mi dnes funguje na stejné vlnové délce jako dříve. Pár nových zážitků, občas přísný vyčítavý pohled (z jejich strany), občas vtipkování, jestli se něco neděje, že už jdu třetí den po sobě nějak podezřele brzo domů. Jestli si mezi sebou sdílí stále nevím. Každopádně tenhle blog - nebo minimálně tenhle konkrétní blogpost - ještě nenašli. Myslím.

Recruitment přes blog mi nefunguje. Zatím.
Hýbání ledoborcem je docela fuška. A moje a naše energetické limity jsou omezené. Ale vůle měnit je. Mám to štěstí, že se ke mně stahují studenti, kteří mají zájem nám pomoct. Takže na hýbání ledoborcem mám navázáno několik (málo) bakalářek a diplomek. Ale vždycky jsou to lidi, které jsem už velmi dobře znala dřív. Říkala jsem si, prubnu to a zkusím najít čerstvé síly: "Vytváříme toolbox managementu a hodila by se nám pomocná ruka". Je tolik šancí, jak pomoct hýbat ledoborcem...

Co to způsobilo? No, právě že nic moc. Čekala jsem víc. Studenty na toolbox managementu pořád hledám. Dají se na to psát bakalářky, diplomky, dá se na to vyplatit stípko pro pomvědy. Dá se toho hodně. I na jiná témata. Jen teda najít někoho, koho by to bavilo. Nějaký zájemce? :-) Pro mě ale největší poučení, chce to jiný komunikační kanál asi tedy. Nebo prostě - něco změnit.

Pro mě nejsilnější blogpost
Blogpost, který jsem, mimo těch počátečních, prožívala asi nejvíc, paradoxně vůbec nesouvisel s hýbáním ledoborcem: "Odchod této Dámy si myslím zaslouží trochu humbuku..." Stále ještě to nemám prodýchané. Jsou věci, které nechápu. A možná ani nechci chápat. Ale - Nehejtuj! Fandi jako meister! Proto rozlučkový blogpost... 

Co to způsobilo? Přestože mým cílem bylo rozhýbat hlavně studenty, do komentářů pod článkem se pustili spíš kolegové (děkuju). Ale jestli vím správně, studenti si našli jinou cestu - lajky nebo osobní maily (děkuju též). Hodně jsem zvažovala, jestli se do toho pouštět nebo ne. A jsem hodně ráda, že jsem do toho šla.

Dopad na moje vztahy se studenty
V několika blogpostech jsem se pustila do odlehčeného analyzování svého vztahu ke studentům. Asi nejvíc v: "Oslovování na akademické půdě není jen tak aneb pár perliček z emailů" a "Jak moc můžou být studenti kamarádi aneb na tykačku?"

Co to způsobilo? Několik studentů-absolventů mi nabídlo tykání :-) Což způsobuje, že teď mám trošku bordel v tom, s kým už jo a s kým ještě ne. Ale to se poddá. No a u toho oslovování, podstatně častěji dostávám maily s "Dobrý den, Katko". A objevilo se i pár nových skrytých básníků a vtipálků. Jo, to můžu :-) Thumbs up. 

No a to je dneska všechno. Snad jen poslední závěrečná poznámka. Proč ten blog vlastně píšu? Neomrzelo mě to ještě? Když to žere čas...? Občas tyto otázky dostávám. A moje odpověď je: Ne, neomrzelo. Je to moje kotvítko osobní vize (pro ty, co mají načteno Konec prokrastinace). Každý čtvrtek připomínka, proč na ekonomce ještě pořád zůstávám. Pohnout ledoborcem. 

Katka Jiřinová
Ráda dělám věci, které mají smysl. A naopak. Ráda se směju a nesnáším energetické upíry.