O chobotnicích v králíkárnách aneb jak je těžké natřít zeď nazeleno

12.02.2015 17:24

Když slyším pojem "robotní patent", asociace se mi v hlavě rozjedou, trochu irelevantně, spíš směrem k robotice a ochraně duševního vlastnictví. Na učitelku dějepisu ze základky si vzpomenu až pak. Ale někde vzadu v hlavě to tam je. Robotní patent, Marie Terezie, zkrouhnutí roboty pro vrchnost na nějaké tři dny v týdnu. Ještě tam bylo něco o tom, že v zimě to bylo denně nějakých 8 hodin, v létě 12... Asi. Tak nějak. Děják fakt není moje silná stránka. Každopádně, paní učitelce se ve mně tehdy podařilo, dosti scestně, vytvořit silný dojem, že ta archaická doba, kdy lidé pracovali dvanáct hodin denně, je už opravdu dávno za námi. No, dneska už vím, že Marie Terezie byla asi fakt osvícená. Protože přestože je únor, tedy zima, dvanáctka denně není nic mimořádného a omezení shora je tak určitě na místě. Jasně, dá se namítnout, že ona tehdy řešila jen robotu a na vlastním pracoval člověk ještě potom. Ale děcka, já fakt nevidim moc rozdíl. I jen když si vezmete tu "robotu" samu o sobě. Fakt se toho po nás nechce málo. Čím déle na akademické půdě jsem, tím víc ve mně sílí přesvědčení, že by tu měli zaměstnávat chobotnice.

Chobotnice mají velmi vyvinutou nervovou soustavu, takže po stránce inteligence by to asi daly. Ale hlavně by díky paralelizaci v pohodě zvládaly všechny ty věci, co se po Vás chtějí, když na akademické půdě pracujete. Máte být v první řadě výborný pedagog, to znamená číst si ke svému předmětu odborné knížky a články, mít připravené přednášky a zajímavý program na cvika, bavit se se studenty a dávat jim zpětnou vazbu, sem tam zkoušet u státnic, vést aspoň pár diplomek a úplně nejlepší je, když ještě občas napíšete nějakou tu učebnici nebo skripta. Pak byste taky měli být skvělým vědcem, to znamená opět spoustu toho přečíst, dělat nějaký svůj výzkum (jak prostě a jednoduše to zní, že?) a pak hlavně psát, psát a psát, protože za články a příspěvky na konferencích dostává škola peníze, o disertačkách a habilitacích teď ani nemluvím. No a pak byste měli s grácií zvládat všechnu tu dennodenní agendu, kopu mailů a nějaké to schůzkování. Jestli navíc máte nějakou funkci, máte další chapadlo v tahu. Papírování a nesmyslná byrokracie pak spolehlivě pohltí libovolný zbývající počet chapadel. Vůbec, ta myšlenka zaměstnávání chobotnic na univerzitách je myslím docela nosná. Absence páteře a schopnost měnit barvu totiž dává opravdu silnou konkurenční výhodu pro přežití v systému, ale to by byla zase jiná pohádka. Každopádně, některé své kolegy opravdu podezírám z toho, že když se za nimi zavřou dveře kanceláře, tak se na nějakou takovouhle chobotnici promění. Jinak si fakt nedokážu vysvětlit, jak všechno zvládají. Jiné kolegy naproti tomu opravdu vůbec nepodezírám. A velmi jim děkuji, že mě udržují nad vodou důkazem, že všechno se opravdu zvládat nedá. 

Pak se můžeme kouknout na tu druhou část, na to "pracovat na svém". Pro mě to teď znamená pracovat na rozhýbávání ledoborce. Otázka je, do jaké míry je ten ledoborec opravdu můj, ale cítím to tak, takže to zase až tak moc neřeším. Na přednáškách Managementu inovací studentům říkám mimo jiné něco v tom smyslu, že nestačí, aby firma hlásala, jak moc je či jak moc chce být inovativní. Ale že pokud to myslí vážně, musí na to vyčlenit zdroje. Když to vztáhnu k sobě, tak jak už jsem zmiňovala, pro letní semestr se mi se šéfem podařilo vymanévrovat to, že nebudu moc učit. Což je pro mě důkaz, že minimálně šéf to vážně myslí. Ale čistě prakticky, když se kouknete na odstavec o chobotnicích, té "roboty" pořád zbývá ještě docela dost. Co to znamená v praxi?

Dosti obšírně jsem se propracovala k tomu, že jsem prostě na ekonomce od rána do večera. Furt. Pořád. Od nevidim do nevidim. Čímž se pomalu dostávám k meritu věci, tedy k pracovnímu prostředí.

Ano, byla jsem i na jiných univerzitách, takže si opravdu vážím toho, že naše topení topí, okna jdou otevřít i zavřít, kancelář mám relativně moderní a navíc ještě s klimatizací. Což však nic nemění na faktu, že se tu cítím jak v králíkárně. To prostředí je zkrátka takové anonymní, studené a zdi smutně bílé. Na to, že tu trávím 75 % času, kdy jsem vzhůru... Když jdu po chodbě, cítím se jak v nové, moderní, betonové… nemocnici. Ne, beru zpět. V řadě nemocnic už pochopili, že když na zdi nakreslí žirafy a motýly, že to pacientům pomůže. To jsme my v našem ústavu ještě tak úplně nepochopili. Ano, možná jsem nevděčník, ale za sebe prostě říkám statutu quo ne.

Se studenty se při výuce bavím o předpokladech kreativity a o tom, jak hodně může prostředí pomoct. Ve firmách v tomto směru vidím snahy dost a dost. Proč by to nešlo i na ekonomce? Budu konkrétní. Před nějakýma dvěma lety jsem se snažila prosadit učebnu, která by byla tak trochu jiná. Chtěla jsem do ní Chytrou zeď, aby to bylo barevné, třeba zelené, a aby na to šlo psát. Že to nebude magnetické, to jsem jim byla ochotna prominout. Chtěla jsem fatboye nebo jiné pohodlné sezení, které by podporovalo práci v týmech. Chtěla jsem, abychom měli šanci si něco rozkreslit a dát si to na zeď nebo do skříně tak, abychom se k tomu mohli příště vrátit. Aby mi žádná uklízečka nic nemazala nebo neničila. Chtěla jsem kytky, aby to vypadalo aspoň trochu útulně. Neříkejte mi, že by se Vám v takové učebně neučilo a nestudovalo dobře. Jasně, asi ne účetnictví. Ale předmětů o kreativitě, inovacích a podnikání máme přeci dost. Byli jste někdy v HUBu? To je inspirativní prostor!

No, že jsem byla dost drsně vrácena do reality, to je asi jasné. Chabou náplastí mi je, že aspoň nějaká výuka teď bude probíhat v prostorách nově otevřeného akcelerátoru VŠE, v xPORTu. Sice se to už netýká mě, ale jsem přející. A když už jsem se propracovala až sem, nedá mi to nezmínit, že naprosto chápu studenty a jejich iniciativu kolem odpočíváren. Jako vyučující mám vlastně dost podobný problém. Nějaké zákoutí, kam se můžete s kolegy zašít, pohodlně si sednout a něco řešit, to by se hodně šiklo. A to my máme aspoň ty kancly.

Ale zpět, s hýbáním ledoborcem přišla myšlenka na Chytrou zeď znova. Šéf už pochopil, že docela ujíždím na vizuální komunikaci. A myslím, že taky zjistil, že ona ta vizuální komunikace docela funguje. Takže i s gustem odkýval, že Chytrá zeď do jeho kanclu, kde probíhají schůzky týmu, by i dávala smysl. Co čert nechtěl, na děkanátu se akorát tou dobou řešila rekonstrukce jedné místnosti, která má sloužit pro schůzky s firemními partnery a kde by se Chytrá zeď uplacírovala též. Panu děkanovi se to docela líbilo a byl ochotný to i zaplatit. No jo, jenže jsou jiní, co rozhodují, a je spousta důvodů, proč něco nejde: 1, 2, 3. Že prý nejsme v mateřské školce a že nazdar. Fakt, že 95 % prodejů Chytré zdi jde do firem a ne do školek, to je asi zbytečné podotýkat. Ne že by ten nápad pan děkan tlačil nějak extrémně a ne že by mně samotné zrovna toto přišlo jako mega důležité, ale stejně mi přijde zajímavé si uvědomit, jak jsou z hlediska rozhodování karty rozdány. Ani funkce děkana očividně není dost :-) Absurdistán.

Kreativni-kancelar

Aby nedošlo k mýlce. Neprosím se o žirafy a motýly na zeď. Jde mi o funkčnost, abych mohla s týmem dobře pracovat. A o to, abych při dvanáctkách v králíkárně, a že jich ještě bude, zvládla neumřít. Chci prostředí, které mi při hýbání ledoborcem pomůže. No a zase nic. Aleee… ono to půjde a ne že ne. Za a) si tak v duchu říkám, co by se stalo, když bych se nikoho neptala a tu zeď si nazeleno prostě natřela sama. A za b) ono existuje i low-cost řešení. Prostě ty zdi polepím. Kdo byl někdy u mě v kanclu, chápe. Teď je přede mnou další meta. Plakátování u šéfa v kanclu. Kudy na to a jak to dopadlo, to si řeknem příště :-)

Katka Jiřinová
Ráda dělám věci, které mají smysl. A naopak. Ráda se směju a nesnáším energetické upíry.