Někdy se cítím jak cvičená opice

30.04.2015 21:37

Je to týden, co se mi stala dosti nepříjemná věc. Spíkr, kterého jsem měla pozvaného na výuku, u studentů ABSOLUTNĚ nezarezonoval. Dobré téma, dobrý spíkr, který se snažil publikum rozhýbat a vyhecovat. Ale. Vůbec se to nepodařilo. Komunikace se neprotnula snad v žádném bodě. Mimoběžky. Studenti měli pocit, že před nimi stojí marťan. Spíkr zase musel mít pocit, že objevil nějaký doposud neznámý domorodý kmen zamrzlých lidí. A vy jako vyučující tam stojíte a chápete obě strany. Po prvních pěti minutách víte, že je to hodně špatně. Patnáct minut se modlíte, že se to ještě podaří překlopit. Dalších patnáct minut se snažíte propojit marťana a zamrzlé lidi na stejnou komunikační linku. No a pak už můžete udělat jen dvě věci. Buďto si to protrpíte do hořkého konce. Nebo to jako vyučující utnete. Udělala jsem to druhé. Nebylo to lehké… Ale snad správné.

Slušná lekce pro mě. Dost jsem pak přemýšlela nad tím, proč to vlastně neklaplo. Před vlastní přednáškou proběhl klasický ping-pong přes email, kdy jsme se spíkrem ladili téma. Strávili jsme půl hodiny s mobilem na uchu, abychom si vyjasnili, kdo že to sedí v publiku. Večer předem jsme probrali hlavní body. A stejně to nevyšlo… Jako vyučující na tom každopádně mám svůj díl, spíkr též. Co ale není tolik vidět, to jsou další dvě věci. Jednak systém. Systém, který vyžaduje, abych dávala body za aktivitu na přednášce. Jinými slovy za docházku. Jinak to u skoro dvěstěhlavého davu neuděláte. No a pak studenti. Výbušné téma.

Jako vyučující v zásadě potkáváte dva typy studentů. Ty, co chtějí. A ty, co nechtějí. Problém je v tom, že systém docházky přivede do posluchárny i lidi, co tam vlastně nechtějí být. Ti pak vytvoří takovou divnou bariéru, která způsobí, že se přednáška rozhýbává jen těžko. U sexy témat to není problém. U náročnějších témat jo. To se pak můžete jako vyučující stavět na hlavu a nehnete s tím. Dav je totiž brzda i pro studenty, kteří chtějí. Prostě se nezeptají, protože jim to přijde blbé. A i když se někdo zeptá, dav, který přišel do kina, to zase srazí k bodu mrazu.

Miluju studenty. Jsem velký zastánce zpětné vazby. A dost podrobně procházím veškerý feedback, který se kolem mě vyskytne, ať už má jakoukoliv podobu. Zároveň ale, někdy se cítím jak cvičená opice. Která má studenta hlavně dobře pobavit. Přivést na přednášku někoho z Googlu. Klidně cvičeného medvěda, to je fuk. Brand Googlu stačí, o obsah nejde. Případně přivést někoho, kdo řekne svůj podnikatelský příběh a vydestiluje z toho deset zaručených pravd. Ideálně jak uspět snadno a rychle a tak, aby to nebolelo. Ty tipy se vlastně pořád opakují dokola: Makejte, používejte mozek, nebojte se chybovat, jděte stále kupředu,… A studenti je chtějí slyšet stále znova a znova, jako by to samo o sobě stačilo.

To co mě na tom štve, to je ta nedotknutelnost studentů. A teď nemyslím studentů, kteří chtějí. To je snad jasné :-) Ale studentů, kteří nechtějí. Za všechno může vyučující/blbé židle/téma/počasí/... a zametení si před vlastním prahem se nekoná. Existuje na to docela zajímavá (sebe)analytika. Mám ji od pana Mariana Jelínka. To je couch Jardy Jágra. Dost aktuální, když nám zítra začíná to mistrovství :-)

Pan Jelínek dimenzi chce/nechce rozšiřuje o další pohled. Velmi stručně řečeno, existují podle něj 4 typy lidí. Ty charakterizuje kombinacemi baví mě/nebaví mě to, co dělám + jsem ochoten/nejsem ochoten pro to sám něco udělat. Jaké typy to jsou?

Jaromír Jágr 
Miluje hokej a dělá i to, co ho nebaví. Třeba chodí do posilky... protože ví, že mu to pomůže v tom, co miluje. Proto je tak skvělý.

Typ rýmička 
Miluje hokej, ale na tréninku to fláká. A má pro to milion důvodů, třeba rýmičku. Hokej ho sice baví, ale výsledek je mu úplně fuk. Perfektní typ pro okresní přebor... ale na mistrovství?

Šprti 
Hokejisti, co milují trénink, ale na zápase na sebe zodpovědnost nevezmou. Když na ně trenér zrovna chce ukázat, tak si právě zavazují brusle. Nebo mění hokejku... Hra, kdy dochází na lámání chleba, je totiž vlastně nebaví...

Ti s energií nula
Komentátoři. Všechno ví, ale nedělají vůbec nic...

Inspirativní? Pro mě určitě :-) Především v tom smyslu, že si říkám, kolik přede mnou asi tak sedí Jágrů, kolik rýmiček, kolik šprtů a kolik komentátorů... A taky v tom smyslu, že s každou skupinou se musí pracovat úplně jinak! Což jde v davovém povinném předmětu dost těžko. Velká výzva přede mnou se to naučit... Ale já miluju výzvy. A učení ještě víc. Jedeme dál :-)

Katka Jiřinová
Ráda dělám věci, které mají smysl. A naopak. Ráda se směju a nesnáším energetické upíry.