Jak moc můžou být studenti kamarádi aneb na tykačku?

24.09.2015 20:03

Joo! Je to tu. Studenti! I guess I'm excited. Už jsem měla absťák. První týden semestru je tady a s ním i návrat k učení. Připadám si, jak kdyby mě vzbudili ze zimního spánku, ale po právě skončeném létě tahle paralela dost silně pokulhává. A protože se to ve škole zase hemží studentstvem a já s novými tvářemi znovu začínám řešit proč, co, do kdy, jak, za kolik bodů a tak dál, přijde určitě opět na přetřes téma oslovování. O tom už tu byla řeč, nechci se opakovat. Jen se už těším na všechny ty pančelky a profesorky a potutelně vyhlížím okamžik, kdy se objeví nějaký skrytý básník, který vystoupí z řady s nějakým tím kreativním oslovením.

Dneska to ale vezmu z jiné stránky. Jak je to s tykáním?

Nepotrpím si ani na tituly, ani na formální oslovení, takže k tykání se studenty mám vlastně dost blízko. Ale. I přes student-friendly mindset jsem vlastně konzerva. Která má velmi ráda svůj odstup. Kamarádské poplácávání po zádech a automaticky na tykačku, to fakt není můj styl.

Ono je to i bezpečnější. Vzájemně. Víte Vy, kdy na mě narazíte někde v komisi? Co by si asi tak zbytek komise myslel, když bychom si tykali? Zbytečně by Vám to mohlo ublížit. A vím já, kdy Vám budu muset dát čočku nebo Vás nedej bože vyhodit od zkoušky? To Vám žádné kamarádíčkování nepomůže. Nechci klamat tělem. Takže vykání. Jednoznačně. Ale zároveň – takové přátelské. Snad. 

Řeším to tak, že vykám křestním. „Jano, mohla byste prosím…“ Dostatečně osobní a přitom dostatečně rezervované. Míru rezervovanosti pak dál snižuju humorem a smíchem. Směju se fakt hodně ráda :-) takže nemyslím, že by vykání způsobovalo nějakou bariéru. Vždycky si tak v duchu srovnávám s tykáním příjmením. „Nováková, pošli mi to do zítra.“ V hlavě mi naskakuje asociace na socialistickou základku – kterou jsem teda naštěstí už nezažila – a na kůži zároveň s tím kopřivka. Ne, tudy ne. Vykání křestním se mi osvědčilo, tak se toho držím.

oslovovaci_strategie

Model je to jednoduchý. Avšak. Zajímavé věci se začnou dít, když semestr skončí. A začně ten další. S novým semestrem totiž přicházejí nejen nové tváře, ale příležitostně se ozvývají i ti, kteří už mi rukama prošli. Takže - nabídnout tykání? Ano nebo ne? A kdy? Paušálně? Jen někomu? A komu jo a komu ne? U prváků to tolik neřeším, s těmi se člověk bude potkávat i dál. Ale jak u páťáků? Velká otázka, kterou mají zasloužilí umělci pravděpodobně naprosto jasně ošéfovanou. Já si teprve prošlapávám cestu.

Navíc to se mnou není úplně jednoduché. Vykám totiž celé řadě lidí, ke kterým mám dost blízko a kde by si to o tykání takříkajíc říkalo. Třeba vlastní ségře :-) Jeden ze střípků v mozaice mé divnosti. U některých lidí ale prostě tykat nechci. Buď proto, že si chci udržet odstup, ale někdy prostě jen proto, že mě vykání s dotyčným bohapustě baví :-) Baví mě ten kontrast vysoce osobního sdělení – kdy si z dotyčného děláte třeba i drsnou srandu – a takového toho uctivého tónu, který je s vykáním neodmyslitelně spojený. A přestože je to prohřešek proti etiketě, párkrát už jsem z tohoto důvodu tykání i odmítla.

Je ale zajímavé, co tenhle přátelsko-vykací-samací styl komunikace dělá se studenty. Pár situací ze života:

Samozřejmost
To Vám takhle jednou přijde zpráva: „Ahoj Katko, zrovna jsem chtěl jít spát, jelikož jsem v krapet jiné časové zóně a užívám si studia v zahraničí…“ Nic zvláštního, jasně. Tyjo ale my si přeci netykáme :-) Minimálně zatim. Nebo jo?! Nic, žádná věda z toho :-)

Samozřejmost 2
Potřebujete na výuce rozdat nějaké papíry a přijde k Vám student a zahlásí: „Chceš, abych to rozdal?“ Roztomilej, jak mu vůbec nedošlo, že tyká :-) Tady už si to o tykání ale hodně říkalo, páťák, magisterský státnice nezkoušim, takže ok: "Když bys byl tak hodnej..."

V podchodu
Tuhle historku jsem tu už líčila, ale patří sem. Vracíte se vnoci z hospody a v podchodu narazíte na studenta. Než si v hlavě sesumírujete, jaký pozdrav je tak adekvátní situaci, student zahlaholí: „Ahooooj. Se známe z ekonomky, viiiď?“ No, vlastně jo, že jo… Tak jsme si potykali. Ale upřímně pochybuju o tom, že to ráno věděl :-)

Konfety, fanfáry, ohňostroj?
Zajímavé, jak jsou někteří studenti na to tykání vyloženě natěšení. A je pak dost těžké naplnit jejich vysoká očekávání :-)
„To ‚ahoj‘ po státnicích bylo jako všechno, jo?“
„Co jsi proboha čekal?“
„Fanfáry a tak, klasika, ne?“

No a timhle já se bavím :-) Jasně, jsou i vtipnější záležitosti, které jsou podstatně větším náporem na bránici. Spíš mi ty situace přijdou tak mile lidsky úsměvné. Takže z vykání se mnou si nic nedělejte. A z tykání koneckonců taky ne. Míru srdečnosti u mě poznáte podle frekvence a intenzity smíchu. Vykání není bariéra, pojďme se bavit. 

 

Katka Jiřinová
Ráda dělám věci, které mají smysl. A naopak. Ráda se směju a nesnáším energetické upíry.