I vyučující mají svoje strachy, jen to většinou moc často nepřiznávají

08.10.2015 21:32

Semestr se rozjíždí a s ním i všechny možné semestrální práce, individuální práce, testíky, přípravy a tak dál. A do bezstarostných, z prázdnin odpočatých, sluníčkových obličejů studentů se začíná vkrádat strach. Po prvních pár týdnech, kdy se rozdaly karty na stůl, totiž přichází okamžik, kdy se začínají řešit podrobnosti: „Co že se to po nás vlastně chce?“ nebo „Jak to má jako přesně vypadat?“ V tu chvíli studentům zpravidla poprvé s plnou silou dojde, že se toho po nich bude chtít docela dost.

Každý třetí týden v semestru pozoruju v podstatě to samé. Ne všichni, ale řada studentů začne vysílat takové specifické pohledy, kterými zoufale signalizují: „Jak mám TOHLE zvládnout?“ Interně tomuto pohledu říkám Vyděšený křeček (pozor, neplést s Vystresovanou veverkou). Vždycky se snažím studenty uklidnit, že to půjde a že to dají. Protože oni to opravdu vždycky dají. Když chtějí. Ale možná bude daleko líp fungovat, když přiznám, že i vyučující mají svoje strachy, se kterými se musí poprat. A že jich je!

vydeseny_krecek

Každý máme ty svoje. Mezi ty moje patří třeba strach, že:

Mi kiksnou hlasivky
Situace, kdy máte před sebou plnou aulu lidí, mluvíte, mluvíte a najednou ‘lup’ a šlus… To neni dobrý. V lepším případě z Vás vychází zvuk hodný Kačera Donalda, v tom horším sípot nebo vůbec nic. Jestli do té doby byli někteří studenti v limbu, teď spolehlivě zpozorní. Zabodnou se do Vás očima a – někteří soucitně, jiní trochu krvežíznivě – čekají, co uděláte… No co, napijete se, jasně. Vim, že si s sebou mam brát vodu. Ale ne vždy to vyjde. A ne vždy ten blbej automat vezme tu dvacku, co máte v kapse. Hmm, jako třeba dneska. A vzhledem k tomu, že Murphy funguje, Kačer Donald sichr. Potom už zbývá buď to nějak rozchodit nebo dát pauzu nebo v krajním případě zmermomocnit lahev nějakému studentovi. Taky už se mi stalo. Dávejte si na mě v prvních řadách bacha :-)

Vlezu do blbé učebny a nepoznám to a studenti mi to neřeknou
Moje noční můra, ale naštěstí se mi to zatím ještě nestalo. Myslím, že na to učím ještě krátkou dobu. Zatím jsem u studentů schopná rozeznat – je můj /není můj. A neplete se mi to s: byl můj minulý semestr / před rokem / je můj na jiném předmětu. Ale myslím, že je to jen otázkou času, kdy něco takového přijde. Vzhledem ke své bujné fantazii si tu situaci barvitě představuju. Začnu zvesela vykládat, a právě když se do toho zažeru, přijde k pultíku nějaký postarší šedivý pán, který mi vysvětlí, že právě v této místnosti má právě on, právě teď, právě těmto studentům přednášet třeba statistiku nebo účetnictví. A studenti se budou pohihňávat, co to jsem za ufona. Tak schválně, stane se mi to už tenhle semestr?

Zapomenu někam přijít
Tak tohle se mi bohužel už stalo. V semestru ne (ťuk, ťuk, ťuk), tam je rozvrh pravidelný. Ale zkouškové je zákeřné. Hlídáte takhle testy ve velké posluchárně. Všude plno studentů, pár kolegů, velká akce. Hlava na hlavě. Stojíte zrovna úplně nahoře, když tu se ve dveřích posluchárny zjeví Váš šéf. A ne sám. Má s sebou pro jistotu rovnou další vysokou šarži, která je ještě o další patro výš. Proděkanku. To není úplně běžná inspekce na testech. Říkáte si, ty jo to se asi něco děje. Na to si počkám. To bude zajímavé. No a ono JE to zajímavé! Šéf se otočí k proděkance, natáhne ruku směrem k Vám a ze rtů i na dálku odečtete: „Támhle je!“ Polk. „Kde jste?! Máte zkoušet u státnic…“ Hups. A zrovna tady s paní proděkankou jako předsedkyní. Supeeer.  Hele ale mohla jsem taky někde někde cucat brčkem koktejl, ne? Hlídání testů je snad ještě dobrý.

Nebude fungovat projektor
Do tohodle týdne jsem si říkala, že situace, kdy mi kiksne projektor, mě nemůžou nijak extrémně rozhodit. Příjemný to není ani trochu málo, jasně. Tep vylítne nahoru, čelo se orosí... Ale vždycky z fleku něco řeknete. Myslim si, že každý, kdo učí a není vyloženě o kapitolu před studentama, by měl tyhle situace umět ustát. A při nejhorším dáte pauzu. No jo, jenže co dělat v situaci, kdy technika funguje tak nějak napůl? Ne že by to nešlo vůbec. Ale obraz jako by dostal parkinsona. Třese se a uprostřed problikuje bílá čára. Paráda. Když to necham, jdu za chvíli lovit do lavic někoho s epileptickým záchvatem. Když to vypnu, prokleje mě 99 % ostatních, pro který „by to bylo dobrý“. Tentokrát naštěstí zafungovalo vypnout-zapnout, uff.

No a takhle by šlo pokračovat ještě pěkně dlouho. Strachů je spousta a historek, kdy se strach zhmotnil do větší či menší nepěkné věci též. Nicméně v tuto chvíli převažuje strach z vrátného, takže pokračování třeba zase někdy příště :-) Snad jen ještě doplním - proč jsem psala zrovna tohle? Vepředu u tabule nestojí neomylný king, ale člověk. Take it easy.

Katka Jiřinová
Ráda dělám věci, které mají smysl. A naopak. Ráda se směju a nesnáším energetické upíry.