Dva tisíce ročně, dost dobrý důvod

18.12.2014 16:56

(pokračování z minula)

V Česku hodně věcí děláme špatně a jde to s námi od desíti k pěti. Diskuzí na toto téma jsem vyslechla bezpočet, ať na půdě akademické nebo hospodské. Když se s lidmi na toto téma bavím, zas a znovu se utvrzuji v tom, že příčiny jsou v zásadě dvě. Nedostatek morálních vzorů a ne úplně dobře fungující školství. No jo, jenže co s tím? Nehodlám nihilisticky čekat nebo být energetický upír a říkat, že s tím stejně vůbec nic nezmůžeme. Já myslím, že něco dělat lze. 

To je koneckonců důvod, proč jsem na ekonomce. A proč tu zatím stále zůstávám. Příležitost, která se přede mnou teď otevřela, je zkrátka natolik lákavá, že jí nedokážu odolat. Inovace předmětu 3MA101 Management. Předmětu, kterým každým rokem proteče 2000 studentů. 

Osobně si myslím, že Česko můžou zvednout hlavně studenti technických a přírodovědných oborů. Tak co sakra dělám na ekonomce? No, naši absolventi ty techniky a přírodovědce ve finále zaměstnávají, řídí jejich týmy, pomáhají jim rozjíždět business, dávají jim peníze na jejich hezké hračky, pomáhají jim s prodejem... Hrají tedy dost podstatnou roli katalyzátoru – v tom lepším případě chod věcí urychlují, v tom druhém zpomalují.

Jsem daleka toho říkat, že Management je tím jediným super-mega-foxy-awesome-hot předmětem. Na druhou stranu, je to předmět, který potká prakticky každý student ekonomky. Stávající učebnice, podle které výuku Managementu jedeme, rozhodně není obsahově špatná, za tím si stojím. Zároveň si teda ale fakt nedokážu představit, že s ní studenty nadchneme a zažehneme v nich vášeň být skvělým manažerem či podnikatelem. To je opravdu sci-fi... 

A teď jsem se ocitla v situaci, kdy na jednu stranu existuje nespokojenost se stávajícím stavem, na stranu druhou je vůle shora to změnit, na stranu třetí jsem u toho, na stranu čtvrtou můj šéf mi věří a je ochotný nechat mi relativně volnou ruku, neb ohledně Managementu sdílíme vizi, na stranu pátou, mám pocit, že mi důvěřují současní kolegové na katedře i kolegové na katedru nově příchozí... Příležitost jako hrom! Jo, už tam jsem. Hlavou i srdcem. Jdu měnit Management a to, co bude vidět nejvíc, bude nová učebnice. 

Jdu měnit Management a to, co bude vidět nejvíc, bude nová učebnice. 

Ne, nejsem nepříčetný cvok (jsem cvok příčetný), takže je mi jasné, že tohle si na hrb nemůžu vzít sama. K tomu mi jaksi chybí odborné kompetence a aspoň dva další tituly. Co ale můžu nabídnout, to je silná vize student-centered předmětu a schopnost řízení inovačního projektu. V tuto chvíli vidím světlou budoucnost, zlaté hroudy, pro které se stačí jen sehnout a sebrat je. Je ale dobré vědět o tom, že i jako prozměnovému člověku mi snadno hrozí vyhoření:

Pozitivní reakce na změnu

A taky ne, nejsem úplná naivka, vím, co to pro mě ve finále celé znamená:

Jméno v sázce
Učím management inovací a tohle je inovační projekt. A znáte to. Kdo to umí, dělá to, kdo to neumí, učí to. Do jaké skupiny patřím? Můžu ze sebe udělat naprostého debila.

Terč na zádech
„Tak slečna ještě nemá píejdždýýý. A jde nám říkat, jak se učí managemeeent.“ „Kolik že Vám je?“ „A kolikrát jste byla v Rusku, ha?!“ Variace na dané téma musí zákonitě přijít. Jako ale já přece nepočítám, že tu knížku budu psát sama. A o jméno na deskách mi fakt nejde. Ale vysvětlujte to.

Kurz bruslení
„Co to je sakra za inovaci? Tak se napíše knížka no, no a co.“ Tak za a) to beru spíš jako inovaci celého předmětu, který má podstatně víc kontaktních míst, než je jen knížka. A za b) mám s tou knížkou velké plány. Střet s realitou bude tvrdý a nevyhnutelný. Aby to dopadlo tak, abych s tím byla spokojená, bude to vyžadovat zdatné bruslení mezi různými stakeholdery. Jsem na sebe zvědavá. Protože kdo mě někdy viděl bruslit…

Smradlavá zubatá příšera za rohem
Jaká? Ta, kterou popisuje Ta zrzavá bez háčku níže. Když si v duchu projdu kancly na našem patře i o patro níž, stále ještě vidím dost lidí, kteří by se pro studenty rozkrájeli. Ale zároveň, za deset let, co mám něco společného s akademickou půdou, ať jako student, senátor, vyučující či doktorand, opravdu nemám iluze, jak náš vysokoškolský systém funguje. Je to taková smradlavá zubatá příšera. A ona na mě jednoho dne bafne. Někdy až to budu nejmíň čekat. Vím to. Teď na podzim to na mě docela slušně zkusila. Až to přijde znova, pokusím se to ustát.

Čtvrt milionu ze svého
Řekněme si to upřímně. Člověk na vysoké škole rozhodně nemůže být pro peníze a můj člověk není výjimkou. Mám představu, co bych si mohla vydělat venku. I kdyby mi tenhle projekt zabral jen rok, pořád jsem na nějakých mínus čtvrt mega. Ještě, že mám tolerantního muže.

Vlastní firma u ledu
Jako pěšák v poli vždycky plníte sny někoho jiného. Sny toho, kdo má funkci a moc. Je velmi snadné vrazit spoustu energie do něčeho, v čem vidíte smysl, a pak shořet, když Vám to shora zabijou. Navíc, být odejit je velmi jednoduché a „děkuju“ v těchto případech moc lidí neslyší. Velmi dobře vím, že inovace bez podpory shora nefungují. A já tu podporu mám. Minimálně teď. Dává mi smysl tu zůstat, takže budování něčeho svého, co mi nikdo shora zabít nemůže, bude prostě muset jít zase jednou stranou. 

Postavit po novu Management? Je mi jasné, že si na tom namelu čumák. Můžu si jen vybrat, jestli to bude hodně nebo ještě víc. Ale stojí mi za to to zkusit. A hodlám o tom psát tento blog. Podaří se mi pohnout ledoborcem? To je má výzva pro rok 2015. Budu používat inovační techniky, které dělám se svými studenty, „krást“ moudra z knížek a videí a přinášet ztrátu-iluzí-nebo-taky-ne v přímém přenosu. Dnešní svět má rád success stories. A faily ještě o dost víc. Nemůžu prohrát :-)

 

------------------

Odchod Té zrzavé bez háčku mě dost zasáhl. Nebo spíš ten způsob a tak vůbec to celé dohromady. Před pár dny mi na mailu přistál její pohled na věc. Psáno to bylo čistě pro interní potřebu, ale já myslím, že by to nemělo zůstat jen tak v šuplíku. Problémy je potřeba pojmenovávat, nahlas. Zvažovala jsem, kdy to pustit do světa. Po Novém roce chci začít na uklizeném stole a spíše pozitivně. Proto dnes, jako přílepek dnešního blogpostu, s vědomím, že její text asi strhne víc pozornosti než vlastní text nahoře. Takže, se svolením Té zrzavé bez háčku, tady to máte.

 

Odcházím s rozpaky aneb Sbohem, české vysoké školství!
Prosinec 2014

Po sedmi letech strávených v českém vysokoškolském systému za sebou – nejspíš definitivně – zavírám dveře. Odcházím s rozpaky. Málokdo si umí představit, jak kontroverzní tento systém je a jak zoufale nefunkční. A přitom kolik snahy a úsilí tam lidé musejí vyvíjet, aby ho alespoň o píď posunuli kupředu! Jenže bohužel tenhle systém má podobu vysoce šikanózního na bázi armádního myšlení postaveného Otesánka, který má více černých děr na peníze než kuchyňský cedník.

Odcházím, protože v tomto systému už pro mě není místo. Důvodů je vícero – některé jsou cizí, některé moje vlastní a některé opravdu zásadní. Vzácně se ale protnuly v říjnu 2014. Po sedmi letech se už hodí bilancovat a na tyto důvody se tak kouknout více zblízka. Jako tzv. odborný asistent a poněkud přestárlý doktorand (rozuměj v akademickém světě „ten, na nejnižším stupni společenského vývoje“) jsem zažila opravdu leccos.

Situace je taková, že veřejné vysoké školy nemají peníze, a tudíž musejí propouštět. Ta moje zvolila na první pohled chvályhodný sociálně nejpřijatelnější postup – odchází ti, co mají smlouvu na dobu určitou, která jim přirozeným způsobem vyprší. Logické, pohodlně a strašně alibistické. Protože kdo jsou tito lidé? Nejčastěji právě odborní asistenti a doktorandi, mlaďoši a nadšenci, kteří mají ideály, jsou počítačově gramotní a jazykově vybavení, odhodlaní idealisté, kteří chtějí změnit nemotornou českou vysokoškolskou slepici v orla, jenž by vzlétl do výšin a dokázal budit respekt a úctu. Mnozí z nich na rozdíl od svých otitulovaných kolegů mají praxi a to i zahraniční. Mnozí z nich mají znalosti bohatší než ti, co je získali v minulém století za minulého režimu a od té doby je jen recyklují. A skoro všichni – na rozdíl od svých služebně starších kolegů – opravdu tvrdě pracují. Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla navzdory svému věku do této skupinky patřit (praxe nepraxe, škola chce titul, takže PhD povinně! :-)). Vedle mých milovaných studentů to byl další aspekt, proč mi práce ve školství dávala smysl – vždycky jsem si říkala, že dokud školy budou schopny přitahovat tyhle lidi, je naděje. Ta teď ale dostává celkem frak. Přes všechny deklarace o tom, že zůstanou ti, co především umějí dobře učit, mají potenciál a nebojí se inovací, je v reálu hlavním kritériem dalšího zajištění akademické židle titul, počet funkcí a bohužel často i korupce. A to je už průšvih. Jestli jsem něco za těch sedm let pochopila, pak to, že k titulu nevede jen cesta popsaná ve studijním řádu. Jsou i jiné dobře prošlapané pěšinky, běžnému smrtelníkovi poněkud skryté. Na ně se vydávají ti, kteří jsou ze správné rodiny, mají adekvátního ochránce, co „umí zkratky“ a ti, co se rozhodnou „kopat za správný klub“. Tohle v českém vysokoškolském systému platí o titulech Bc a Mgr, to platí o něco víc pro PhD a úplně nejvíc to platí pro Doc a Prof. Ještě před sedmi lety jsem měla k otitulovaným lidem velkou úctu, která vzala díky internímu pohledu také poněkud za své – zjistila jsem, že pod taláry s hermelínem a zlatými řetězy jsou často skryti pěkní hadi (zde odkazuji na knihu Babiaka a Hareho „Snakes in Suits“). Na dvou známých vysokých školách, kde jsem působila, nebylo výjimkou potkat lidi, kteří nejen totálně rezignovali na učitelské ideály, ale kteří si naprosto pragmaticky udělali z potácejícího se školského dinosaura soukromou dojnou krávu. Za současného cynického mentorování nás ostatních, kteří jsme doposud tento dres nenavlékli, k poctivosti a pracovitosti. Ne, nebyl to omyl nebo opomenutí, bylo to vědomé parazitování na systému a brilantní využívání jeho děr. Smutné je hromadné tolerování této praxe omlouvané tím, že „my tu přece máme tak malé platy“. Zarážející je s jakou samozřejmostí je to považováno za normální a kdo všechno je ochoten se na těchto „malých domů“ podílet. A šokující je, jak hluboko je tento přístup v systému českého terciárního vzdělávání zažraný. To se jen tak nezmění -­‐ díky „bezplatnému“ školství (rozuměj daních nás všech) je tento akademický Otesánek nadále slušně vyživován. Peníze, co nepatří nikomu konkrétnímu, mizí totiž v černých dírách s největší lehkostí. Tady si dovoluji upozornit na nebezpečný paradox: čím více peněz do vysokých škol poteče, tím větší prostor pro nesmyslné plýtvání bude vytvořen. Není potřeba více peněz, je „jen“ potřeba zajistit transparentně jejich toky. Příklad? Zatímco se zájmem čekám u svého téměř plnoletého počítače, jestli ho ještě dnes rozchodím, (protože na nový peníze nejsou), v notýsku si propiskou (obé koupeno za vlastní, protože na to peníze nejsou taky) čárám návrh inovace distančního předmětu, o kterém vím, že bude příští rok zrušen (protože na to peníze z fondu přišly). Nechci to, zoufale mě nebaví dělat zbytečnou práci, ale musím, je to příkaz proděkana. Velkorysý finanční bonus za TOHLE jen podtrhuje celou frašku. V tomto ohledu si české vysoké školství rozhodně nezadá s politikou – nakonec tyto dvě oblasti jsou spolu v ČR srostlé jak siamská dvojčata. V akademické sféře člověk ale tak nějak nečeká tu politickou otrlost, co zná z parlamentu. Žijeme v omylu, že se u vrcholných akademiků budeme vždy setkávat s důstojností, moudrostí a laskavostí. Omyl, není tomu tak a čest asi čtyřem výjimkám, které tímto srdečně zdravím! Současní vysocí představitelé akademické obce mají vesměs rádi moc a o moci rozhodují tituly. Protože tyto tituly jsou v ČR doživotní (!!!), je honbě za nimi často podřízeno vše. Bez ohledu na smysluplnost, hodnotu práce a často i vlastní čest. Otázka, proč v ČR nemají vysoké školy profesionální management tak, jak je to běžné v zahraničí, je v tomto kontextu nejspíš bezpředmětná. Drobnou pikanterií je, že toto soustředění se na lov titulů a s nimi spojených funkcí paradoxně stojí v cestě možnostem se vzdělávat a rozvíjet, neboť vyžaduje extenzivní networking, intrikování a časté leštění klik u těch správných dveří – no a na „obyčejné“ vzdělávání se a poctivý výzkum pak nezbývá čas. Člověk si musí vybrat. Je to výzva pro osobní integritu a ne malá! Další pikanterií je v roce 2014 stále neuvěřitelně vysoké procentuální zastoupení docentů a profesorů, kteří získali své tituly ještě za minulého režimu – a to, že tito lidé plně rozhodují, kdo bude jejich dalším kolegou. No kdo, co myslíte, jaká jsou kritéria a jaké síto? :-) Moje původní víra v to, že k titulu se jde propracovat nezávisle a poctivě, byť to třeba bude trvat déle a bude to komplikovanější, dostala za mého působení v tomto matrixu také vážné trhliny. Výsledek? Sice PhD, ale také poznání, že jste stejně dotlačeni k nesmyslným kompromisům (tady praktická rada: nemazejte původní verze dizertační práce, ještě je budete potřebovat, až budete požádáni vracet zpět to, co jste měli podle někoho jiného přepsat) a vaše sebeúcta je nesčetněkrát testována. Doktorské studium v ČR nejvíc připomíná pořad o drobném domácím kutilství – udělej si sám. Podpora služebně starších kolegů a vedoucích je totiž ve většině případů minimalistická. Jedno pravidlo na VŠ totiž platí téměř vždy – docenti a profesoři na vás rozhodně čas mít nebudou. Aby ne, s těmi všemi nasbíranými funkcemi! :-) Reálně počítejte v průměru s jednou konzultací ročně (bohužel nepřeháním a pokud ano, jsem spíš optimista). Nebojte se, vše ale bude nakonec vypadat košer, protože papír snese leccos a většinu z požadovaných hodnocení si stejně budete muset nakonec napsat sami. U některých z nás panuje zvědavost, zdali naše práce byly příslušnými osobami vůbec přečteny. Udržet si v tomto prostředí nadšení a poctivý přístup je výzva hodná dobytí Everestu. Nechat se semlít je jednoznačně snazší a rychlejší cesta za kýženými písmenky a jde to ještě lépe, když jste schopni rezignovat na vlastní vize a obětovat své hodnoty. Zvolit postoj „tak jo, napíšu tam tu blbost, když to po mě chtějí, potřebuji to hlavně dodělat“. Bohužel staré známé pravidlo říká, že zapalovat může jen ten, kdo sám hoří. A samovzněcování má své limity, zejména pokud k němu dochází ve zcela inertním prostředí. Pak už se nejde nadšeně ani tvářit a ze zajatce systému se stává postupně cynik, co si následně svou frustraci vybíjí při státnicích na těch, kterým má být vzorem. K tomuhle se snížit opravdu nechci.

Tímto se dostávám k osobnímu důvodu odchodu, kterým je nebezpečí blížícího se vyhoření a potenciální ztráta vlastní sebeúcty. V posledním roce jsem se několikrát přistihla, že ze mě vypadlo „to nejde“ a „mě se nechce“. Že to vypadlo ze MNĚ?! Tohle pokračovat nesmí! Vím sakra dobře, co to způsobuje – nehorázné a zbytečné administrativní požadavky, byrokracie, nezájem o funkčnost a z toho pramenící pocit permanentního roztlačování zabrzděné lokomotivy. A taky intriky, drby a ne zrovna spravedlivé odměňování. Tím nemyslím to finanční, to je v českém školství kapitola sama pro sebe. V sedmém roce se prostě dostavuje únava materiálu a ani milá zpětná vazba od studentů mě už nedokáže dostat do vrcholné formy. Odmítám jet na půl plynu (a postupně na čtvrt, na jednu desetinu...) a říkat si, že to za ty prachy stačí. Jsem unavená a v důsledku dlouhodobého energetického deficitu se mi horší zdraví a já si poprvé říkám, proč to dělám? Strašně mi teď chybí leader, prima šéf, za kterým by se dalo zajít. Člověk, který má v hlavě i něco jiného než body v RIVu a pro kterého nejsem jen zdroj článku, ke kterému připojí svůj podpis. Někdo, kdo by mě ujistil, že má smysl tohle všechno podstupovat a že bude líp. Že tenhle systém vytvořil člověk a že ho člověk taky může změnit. Že tenhle systém je pro lidi, ne pro tituly a funkce. Sama tomu totiž přestávám věřit.

BUM! Sisyfův kámen spadl, je zle.

Vím, jak kvalitně a efektivně může terciární vzdělávání fungovat, zažila jsem to. Ale vůbec netuším, jestli to může fungovat v Česku. Nikoho to totiž v tom matrixu vlastně nezajímá. Strašně mě štve, že tomu nedokážu efektivně pomoct, jsem zvyklá stavět, ale tady je nedobytná byrokratická pevnost, která spíš potřebuje zbourat. Znáte ten pocit mouchy chycené v pavučině? V sedmém roce prostě převládlo vyčerpání nad potřebou měnit, neklamný znak toho, že je na čase dát si pauzu. Přemýšlím usilovně, jak odejít s čistým štítem, zajistit kontinuitu a předat to, na čem jsem usilovně roky pracovala a co myslím, velmi dobře funguje. To jsou dva předměty, které učím a které jsem postupem času vypiplala. Oba se, myslím, hodně povedly (jsem už dost stará na to, abych neměla výčitky pochválit věc, ze které mám dobrý pocit a na které jsem se fakt dost nadřela!). Byla radost tyto předměty učit, protože jsem do nich dala to nejlepší, co jsem za svůj život nasbírala v knížkách i praxi a protože jsem poznala, že to studenti oceňují. Měli je rádi a to i přesto, že je prý nadstandardně časově vytěžovaly. Na přednášky chodili a to i na ty od půl osmé ráno (trošku zezačátku brblali, ale pak chodili snad i nakonec rádi a já jsem se mohla rozkrájet, aby ten čas byl smysluplně a zajímavě strávený).

Přemýšlení jak odejít mi usnadňuje zpráva, že mi neprodlouží pracovní smlouvu. Úleva a rozpaky. Rozpaky, protože můj odchod je zároveň smrtí pro oba moje předměty. To opravdu nechápu. Proč se automaticky zabíjí to, co mohlo být dál skvěle funkční i po mém odchodu a co studenti považovali „za jedny z nejlepších předmětů na škole“? Říkám jasně, že se o všechno podělím, že všechno předám a pomůžu zapracovat svého nástupce. Ten ale není potřeba. Proč, když je studenti chtějí, jsou praktické a neustále je u nich převis poptávky? Pokud bychom byli v managementu, který učíme, právě bylo rozbito zlaté vejce. Špatné rozhodnutí. Škodlivý precedens. Znamení, že na tom, co nám říkali a čemu jsme měli věřit, vlastně nezáleží. Že nezáleží na dobrých výsledcích práce. Že nezáleží na těch, kdo usilovně pracovali na propojování teorie s praxí a zajištění lepší uplatnitelnosti a především že nezáleží na těch, pro které byly tyto změny určeny. Na studentech. Že nám vlastně lhali. Snakes in gowns. Mohla bych si říct „C’est la vie“ a v klidu odfrčet na svůj milovaný Zéland, bohužel se to zdaleka netýká jen mých dvou předmětů. V době nejistoty potřebujeme světlo na konci tunelu. Potřebujeme vědět, že jsou věci, za které stojí za to se trápit, že existují hodnoty, které přetrvají a ke kterým se můžeme kdykoliv uchýlit, když to bude těžké. Pak najdeme odvahu projít i peklem. Pokud je nemáme nebo nám je vezmou, nezbývá než se otočit a s rozpaky odejít. Přiznám se, že těch posledních sedm let bylo velmi energeticky náročných. Když jsem šla do školství, věděla jsem, že mě tam nečeká zbohatnutí, šlo mi o ideály, smysluplné a krásné povolání s posláním. Dle mého názoru už brzo externího pozorovatele je české vysoké školství aktuálně takový dobře zakonzervovaný Mordor a záchrana vzdělanosti Středozemě (jak příznačný název pro ČR!) rozhodně nebude jednoduchá. Odcházím s rozpaky, protože se domnívám, že stále ještě je naděje, byť síly rychle docházejí. Aby se ale změnil, musí Mordor otevřít svou Černou bránu a pustit dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Stejně jako v Pánovi prstenů je ale jasné, že záchrana nepřijde zevnitř. Tam si lidé už na zatuchlost a smrádek vesměs zvykli. Nepřijde ani z ministerstva a jiného úřadu, tam to totiž není o nic lepší. Myslím ale, že i tahle pevnost má jedno nekryté místo, kterým do ní může vstoupit změna. Školství z podstaty musí pracovat se studenty a ti jako marastem nezatížená armáda zvenku tu změnu mohou přinést. Poznala jsem, že čeští studenti jsou vesměs skvělí a i když mají na sobě často nános těžké pasivity, dokážou se vzepnout a tento nános sklepat. Musejí si ale pro svůj pobyt na VŠ zvolit jinou strategii než přežívání s co nejmenším energetickým vkladem. Snad to dokážou a snad to bude brzo. Dokud mají uvnitř někoho, kdo jim vyjde vstříc. V českém vysokém školství ještě pár posledních idealistů je, ale potřebují akutně pomoc. Zkuste to prosím i za mě. Budu pak odcházet už ne s rozpaky, ale s přesvědčením, že to nebylo sedm ztracených let. Kia kaha a hodně štěstí!