Chci dát po roce dohromady zase shrnutí, jakým aktivitám dávám pozornost a kam jsem se posunula. Nějak mi to ale nejde. Potřebuji ze sebe asi nejdřív dostat jeden krizový zážitek, přestože o tom psát spíše nechci. Tak jen v hrubých konturách, spíš pro sebe, ale zároveň s reflektivními postřehy a nadějí, že to třeba pomůže někomu dalšímu.

O co šlo?

Začátek června, volá mamka, jestli můžu přijet domů, že jí je špatně. Domů rovná se malá vesnička kousek od hranic s Německem. Otočila jsem se na podpatku a jela. Druhý den sanitka, třetí den jipka, čtvrtý den multiorgánové selhání, pátý den kóma… Emoční šlupka, záchranná akce, péče o sebe navzájem v rodině, dům, zvířata, zahradu a spousta praktických bobříků ke zvládnutí. Po čtyřech měsících mamka doma, dost věcí k dalšímu řešení, ale doma. Doktoři mluví o zázraku…

Asi ano. Zároveň s výraznou zásluhou doktorů a všeho zdravotnického personálu. A také s rodinnou záchrannou misí s cílem dostat mamku zpátky do života: Každý den za ní někdo z nás blízkých být. Role rodiny je v tomto nenahraditelná. Fáze 1 (krize a cesta z kómatu) a fáze 2 (hledání a řešení kořenové příčiny), kdy jsme fakt drželi to každý den, trvaly nakonec 67 dní. Každý den někdo. Někdy jeden člověk, někdy dva, někdy tři. Někdy hodina, někdy šest. Do akce se zapojilo 23 lidí. Lidi, co drželi palce, pomáhali na dálku a modlili se, ani neumím spočítat. VELKÉ díky všem. I za fázi 3, 4 a 5…

Proč se mi o tom špatně píše?

Je to prostě příliš osobní. Text výše popisuje jen špičku ledovce. Plná verze obsahuje řadu někdy jen těžko uvěřitelných peripetií, osobních momentů a ty nejdůležitější věci jsou stejně nesdělitelné, i kdyby měly písmenkovou formu.

A i pokud bych se internetům chtěla svěřit, mluvit v kontextu společenského dění o našem příběhu mi přijde vlastně nepatřičné, přestože vím, že je to pitomost. Nesoutěžím v (ne)štěstí, ale stejně se nelze vyhnout srovnání:

• Kolik péče dostala moje mamka, když kousek od nás padají bomby a dějí se zvěrstva a lidi nemají ani setinu péče, kterou dostala ona?
• Kamarádka mého věku opouští tento svět v posledním stadiu rakoviny. Životní nit jedné z mých studentek brutálně přerval útočník na fildě. Bolí. Kolik štěstí máme a kdo ho tolik nemá?
• Náš příběh byl drama se vším všudy, umožnil stát se hrdinou a korunován byl zázračným návratem domů, to vše v horizontu měsíců. Kolik lidí pečuje o své blízké dlouhodobě, v konturách všedních dnů či bez dobrých konců (ať už to znamená cokoliv)?

Příběh víc dopodrobna tedy nepůjdu. Když to celé vezmu jako jednu velkou životní lekci, ze které se lze učit, můžu zmínit pár svých reflektivních postřehů. To mi smysl dává.

Co jsem si z té situace vzala?

Co se mi potvrdilo a za co jsem vděčná:

• Doktoři a zdravotnický personál jsou hrdinové. Děkuji.
• Dobré vztahy jsou základ. Rodina, kamarádi, kolegové… Děkuji.
• Vnímání světa mj. i v duchovním rozměru v náročném čase posiluje stabilitu a naději. Děkuji.
• V krizi je jen teď a tady, Vy taky teď a tady. S tím, co máte, znáte, umíte, co Vám dosavadní život dal a co Vás naučil. Děkuji.

Co se mi potvrdilo a co mě znervózňuje:

• Péče a její náročnost, "neviditelnost" a nedocenění. Tohle je mega téma už teď, natož když kouknu na vzdálenější celospolečenský horizont…
• Nevhodný systém organizace práce (v našem případě v nemocnici) s sebou může snadno nést informační šumy. I když jsou lidé v systému dobří, narušují šumy důvěru a mají dopad na vztahy i výsledky.

Co mě překvapilo a co jsou užitečné lekce:

• Že mi emoce ovlivní schopnost rozhodování, to jsem čekala. Že rozhodování v krizi naopak bude dost potřeba, to jsem taky čekala. Nečekala jsem ale to, jak moc to bude potřeba. Situace byla životně důležitá, měla vysokou míru komplexity (všechno souvisí se vším), byla proměnlivá (co platilo před chvílí už neplatí) a časově neohraničená (běžíte sprint i maraton najednou). A jak se rozhodnete, co uděláte a neuděláte, to má velký dopad. Nejen emoční darda, ale i kognitivní.
• V celé situaci jsem byla velmi vědomá směrem ke své energii. Jsem si myslela. Dělala jsem aktivní kroky pro její ošetření na příjmové i výdejové straně. Maximum, co jsem se za předcházející roky naučila ve všech možných sférách. A stejně jsem neodhadla, jak mě to celé ještě dožene. Nechávala jsem si sice prostor na zmátoření, myslím, že i docela dost, ale že se pár týdnů po návratu mamky domů stejně budu cítit, jako by mě přejela lokomotiva, to jsem nečekala.
• Také rádi spolupracujete s lidmi, kteří mají nadhled a problémy řeší s lehkostí a úsměvem na rtech? Jaké také. A začínat u sebe je samozřejmostí. Jak ale přinášet do svého okolí lehkost, když v sobě máte obrovskou tíhu? Své pracovní vytížení jsem na několik měsíců snížila téměř k nule, abych měla prostor působit doma, ale stejně se v nějaký moment potřebujete pracovně vrátit. A do lehkosti to přes veškerou snahu mělo daleko.

Na co jsem hrdá:

• Na všechny z nás, kdo jsme v té situaci společně byli a jak jsme to spolu zvládli. Hodně wow.
• Myslím, že se podařilo poměrně dobře zvládnout krizový rodinný management a organizaci záchranné mise. 67 dnů v kuse, 23 lidí, další podpora na dálku a i později. Ukomunikovat to, pospojovat, umanagovat. Přirozeně a s respektem k energii lidí. Určitě byly i minely, ale celkově myslím zvládnuto. Znovu díky. Nikdo mi nevezme, že to je velká součást toho zázraku.
  

Co bych poradila svému o rok mladšímu já:

• Jsou situace, kdy maminky prostě pravdu nemají. Když zdravotní situace vypadá vážně, ale nejsi si jistá, tak stejně volej 155 a poraď se. Radši dřív, než později, mohlo by Tě to mrzet…
• Víc pečuj o své vlastní zdraví. Čím více síly budeš mít, tím lépe zvládneš všechno, co přijde. Včetně těch těžkých pytlů s obilím :)
• Když po Tobě mamka chce, aby ses ozývala, že jsi v pořádku dojela, dělej to s větší radostí a úsměvem. Až to jednou nepůjde, bude to bolet a bude Ti to chybět.

Energeticko-časové nákladové položky:

• Péče v první linii – o mamku. Nejdříve náročné hlavně emočně, později i fyzicky.
• Péče v druhé linii – o blízké, se kterými ta situace něco dělá. Pestrá paleta. Může sem patřit i skákání na trampolíně s dětmi či vaření bezové šťávy s babičkou.
• Péče o sebe – s Vámi ta situace samozřejmě taky něco dělá a je větší potřeba prostoru pro sebe. Částečně pomáhá skákání na trampolíně a vaření šťávy, ale nestačí to.
• Pohlídání života, aby bylo do čeho se vrátit – řešení toho, co dotyčný řešívá a nyní nemůže. Hodně míčků samozřejmě necháváte spadnout, ale ty nejdůležitější chcete a potřebujete užonglovat.
• Bobříci – emergentně se zjevující praktické věci ke zvládnutí nečekaného typu.
• Čas na cestách – do nemocnice, domů, Domů, zákmity všemožného typu.
• Prostoje a ztráty – čas, kdy je potřeba počkat na chodbě jip, protože doktoři bojují o život někoho dalšího; čas, kdy hledáte věci; čas pro řešení informačních šumů; čas, kdy potřebujete něco udělat nebo se rozhodnout, ale jste pomalejší-unavenější, než jste zvyklí; čas pro přepínání mezi tématy; čas, kdy chcete usnout, ale nejde to,…
• Koordinace – pokud máte kolem sebe lidi, kteří jsou ochotni pomoci, je to skvělé (jinak by to ani nešlo), ale zároveň tu vyvstává de facto manažerská úloha. Komunikace, komunikace, komunikace.
• Osobní optimalizace – kde nakreslíte čáru, co ještě na sebe vezmete a co už ne, kdy řešíte a kdy máte vypnuto; komunikace související s pracovními závazky, i když to znamená "jen" jejich odsunutí či zrušení; jak pořešíte svoje věci doma; kde se budete vyskytovat, na co je potřeba být fyzicky, na co stačí na dálku; jak se všechno tohle mění v čase,…

Co mi pomáhalo:

• K minulým Vánocům jsme se ségrama dostaly darem krásné obrazy tří dračích hlav. Při bližším pohledu je vidět, že vyrůstají, z jednoho těla. Odkaz na draka je v našem sesterském pozdravu, takže inspirace byla jasná. Symbol toho, že se máme, byl hodně nápomocný. Děkuji.
• O prstenu jsem tu už mluvila. Zafungoval opět. Další symbol, tentokrát nejen propojení sesterské, ale i na mamku.
• Vědomí, že jsem mamce poděkovala. Před cca dvěma lety jsem jí psala dopis vděčnosti. Možná znáte tuhle techniku z oblasti pozitivní psychologie. Dobrá věc, která se ukázala býti ještě lepší.
• Zpěv ptáků, osobní mantra "koukej do světla", terapeutické využití ponožek se symboly, podcast Neplecha ukončena pro přepínání hlavy před spaním,…

Co jsem ráda, že jsme udělali:

• Sestření. Den jen pro nás tři. Naplánovaný jsme ho měly ještě před tou věcí s mamkou, a jsem moc ráda, že jsme ho nezrušily. Přestože uhlídat si tolik času pro sebe, navíc všechny tři najednou, to nebylo snadné. Byl to ale super den <3
• S odstupem týdnů jsme se se ségrama stavily s poděkováním (nejen) panu doktorovi na jipce, kde nám mamku zachránili. Z nějakého důvodu si nás pamatoval :) Nejcennější pro něj myslím byly lékařské informace, co s mamkou bylo dál a co byla kořenová příčina problému. To se k němu běžně nedostává.
• Mamky návratová zpívaná. Situace se v nějaký moment přeci jen ustálila a začala se obracet k lepšímu. V tu chvíli už jsme si dovolili opatrně píchnout prstem do kalendáře, symbolicky zakončit fázi 3 a oslavit návrat domů a ocenit pečující konání. Důležitý milník, kterému jsme věnovali patřičnou pozornost.

Sesterské principy nepo**ání se:

• Nesežereš bližního svého - Rozvířené emoce, únava, nejistota a neohraničenost celé situace. Je jasné, že nám to někdy v komunikaci zaskřípe. Máme se sebou soucit a nehrotíme to.
• Cti silné stránky a energii svou - Dobrou koordinací šetříme síly. Prioritizujeme. Využíváním našich silných stránek zvyšujeme efektivitu. Energií neplýtváme na ptákoviny, zdravý pragmatismus.
• Dobiješ - Děláme aktivní kroky pro dobíjení baterek, podle toho, jak se známe a co nám komu funguje.
• Vypneš - V první linii se střídáme, minimálně 1 týden regulérní dovolená s totálním odpojením se od situace.
• Přijmeš - Nabídne-li někdo pomoc, odpovědně zvážíme, co pro nás může udělat, a řekneme si o to, i kdyby to měla být "prkotina".
• Požádáš o pomoc bližního svého - Zátěž rozprostíráme na větší plochu, zapojujeme další lidi, jak to jen jde, aktivně žádáme o pomoc.
• Pomni, abys život svůj žil - Situace může být snadno pohlcující. Vyvíjíme aktivitu i pro žití vlastního života, v mezích možného, ale stále plnění si i svých potřeb, přání a snů.

K zamyšlení:

• Když byste měli někomu blízkému v kómatu nahrát vzkaz, který by mu sestřičky pouštěly do sluchátek ve chvílích, kdy nemůžete být na místě fyzicky, co byste tam nahráli?
• Emoční a kognitivní darda, únava ještě několik měsíců po krizi, tíha místo lehkosti. Zkouším si představit, když by mi v tu chvíli někdo říkal něco o seberozvoji nebo třeba o využívání umělé inteligence, aby mě nepřipravila do budoucna o práci. Přemýšlím, na jakou půdu a do jakého kontextu ve společnosti padají vzdělávací aktivity.
• Mohli bychom se prosím domluvit, že péči o blízké budeme brát jako přirozenou součást našich život(opis)ů podobně jako třeba rodičovskou a že ji budeme i oceňovat? O to víc u lidí, co se věnují pečujícím profesím, dlouhodobě? Díky.